Jak se učí svoboda: pohled dovnitř ScioŠkol

V rozhovoru s Katkou Dejmalovou jsme se bavily o tom, jak Scio jako firma funguje na principech důvěry a jednoduchosti. Propisují se tyhle principy i do vedení ScioŠkol, nebo je tam něco jinak?

Jarka: Myslím, že to platí pro celou firmu, tedy i pro ScioŠkoly. Snažíme se naplňovat stejné principy a hodnoty, které máme ve firemní kultuře. Možná je tam jeden rozdíl – průvodci a lidi ve školách nemají tak jasně vymezenou zakázku jako člověk pracující na konkrétním projektu. Ten balíček oblastí, kterým se věnují, je větší. Ale i v těch různých oblastech se snažíme co nejvíc žít ty samé principy.

Katka: Souhlasím. Z pohledu radního je to podobné – máme společné principy a hodnoty a to, jak je která škola naplňuje, už je na ní.

Katko, ty máš v Radě ScioŠkol na starosti nábory a vzdělávání. Jarko, ty vedeš jednu ze škol. Jak byste každá popsala svou roli a v čem se vaše pohledy doplňují?

Katka: Upřesním – mám na starosti nábory a vzdělávání, ale ne přímo průvodců, to si řeší vedení škol. Mým úkolem je, společně s ostatními radními, vybírat vedení škol. S kolegy z týmu ScioEdu nebo podpory ScioŠkol realizujeme vzdělávání pro zaměstnance, ať už je to Lídrovská akademie, celoroční vzdělávací programy nebo další kurzy. Mám na starosti i organizaci akcí jako celofiremní setkání nebo setkání vedení. Svou roli bych definovala tak, že se snažím určovat směr těchto oblastí a vytvářet podmínky pro kolegy, kteří pak danou věc realizují.

Jarka: Já to tak i vnímám. Pro mě je radní člověk, se kterým diskutuju o tom, jestli se moje škola skutečně blíží k vizi, kterou máme. A moje práce je to pak přenést do školy – vytvářet prostředí a podmínky pro průvodce, aby mohli tu vizi uskutečňovat v reálných interakcích s dětmi a rodiči. Aby se to ve škole skutečně žilo, ne aby to bylo jen na papíře. Ale to, jak to konkrétně budu dělat, je hodně na mně. To mi nikdo moc neříká.

Jarko, ScioŠkolu Stodůlky vedete v tandemu s Lukášem Rakem. Jak tandemové vedení funguje v praxi?

(Pozn. red.: Každá ScioŠkola si může způsob vedení nastavit po svém – Jarka popisuje zkušenost ze Stodůlek.)

Jarka: Měli jsme s Lukášem velké štěstí, že si sedneme hodnotově a máme podobný pohled na svět. Moc se nám nestává, že bychom se významně neshodli. Občas máme trochu jiný nápad, jak na něco jít, ale mluvíme spolu, dokud nedojdeme ke konsenzu nebo ještě k lepšímu řešení, než jsme měli každý za sebe. Pro nás je důležité, abychom před průvodci, rodiči i veřejností byli jednotní.

Co je na tandemovém vedení skvělé? Člověk není opuštěný. Myslím, že když je ředitel sám, nese obrovskou tíhu odpovědnosti. Takhle se to rozloží, máte vedle sebe někoho, kdo vás podrží ve slabé chvilce a zároveň vám nastaví zrcadlo. Kdybych tam byla sama, mohlo by se mi stát, že si začnu myslet, že jsem nejchytřejší na světě. Takhle je tam někdo, kdo mi včas řekne: „Hele, co děláš?“

Oblasti jsme si rozdělili intuitivně – každý dělal to, k čemu měl blíž. Po čtrnácti dnech jsme si v kavárně vyměnili napsané seznamy s tím, v čem vidíme, že je lepší ten druhý. A měli jsme tam totéž. Takže jsme v tomhle měli kliku, nemuseli jsme nic zásadního ladit. Zároveň máme přehled o práci toho druhého – kdyby mě srazilo auto, Lukáš ví, co dělám a kde to je.

Katko, jak z pozice Rady zajišťujete, aby školy v různých městech sdílely společnou DNA a přitom měly prostor být originální?

Katka: Vycházíme ze stejných hodnot, principů a východisek, ale cesta k jejich naplnění záleží na každé škole. A už víme, že se to často dost liší. Zároveň se snažíme, aby informace proudily. Setkáváme se pravidelně na různých úrovních – vedení škol má čtyřikrát ročně dvoudenní osobní setkání, k tomu pravidelné online porady. Průvodci se potkávají v rámci kvadriády, na sletech, ve společném vzdělávání nebo na setkáních ambasadorů.

Jarka: Očekává se taky, že každý z nás navštíví alespoň dvě jiné školy ročně, abychom viděli, jak to dělají jinde. A důležité je sdílení – žádná škola si neschovává, na co přišla, ale dává to do celé ScioPolis, abychom se mohli inspirovat a nevyšlapávali cestu, o které už někdo zjistil, že nikam nevede.

Katka: Pravidelně komunikujeme na Basecampu, kde máme velkou společnou skupinu se sedmi sty lidmi. A každá ScioŠkola má svého radního, se kterým je v úzkém kontaktu. Radní má na starosti zhruba pět škol a vede s nimi pravidelný dialog. Ale vedení škol se může ozvat komukoliv, od koho chce načerpat inspiraci.

Zaujali mě ambasadoři. Kdo to je a jak taková role vznikne?

Jarka: Neměla by to být funkce, kterou někomu přidělíme. Měl by to být někdo, kdo je nadšený a chce pomáhat ostatním průvodcům posouvat výuku směrem ke ScioCílům. Někdo, kdo nejde jen po povrchu, ale přemýšlí, jak cíle dostat do každodenní praxe školy. U nás to jsou zkušení průvodci, kteří mají ve škole přirozený respekt – ostatní si za nimi přicházejí pro inspiraci.

Katka: Ambasadoři se pravidelně potkávají online a dvakrát ročně osobně. Sdílejí informace, navštěvují se, vytvářejí pracovní skupiny k jednotlivým ScioCílům. Je jich přes dvacet pět, jsou to reprezentanti každé školy. Od škol zároveň očekáváme, že ambasadorovi dají podporu, minimálně tu časovou, což znamená, že ambasador může mít snížený úvazek, aby mohl chodit do hodin kolegům a pomáhat jim posunout výuku tak, aby směřovala ke ScioCílům

Ve ScioŠkolách se neznámkuje, děti si spoluurčují pravidla, výuka probíhá ve věkově smíšených skupinách. Jak to vysvětlujete rodičům, kteří zvažují přechod z klasické školy?

Jarka: Naším cílem není přesvědčit nepřesvědčené. Chceme co nejrealističtěji ukázat, jak to děláme a proč si myslíme, že tahle cesta dává smysl, aby se pak každý mohl relevantně rozhodnout, zda to je i jeho cesta. Rodiče nám svěřují to nejcennější, co mají, a musí nám a celému našemu systému důvěřovat. Máme s rodiči  společný cíl: aby děti viděly ve vzdělávání smysl, chodily do školy spíš rády než nerady a našly v sobě ohýnek, proč se chtějí učit.

Vysvětlujeme co nejvíc konkrétně – třeba proč věkově smíšené skupiny. Odpovídají přirozenému prostředí v práci, v rodinách, v komunitách. Nikde v životě nejsme jen se stejně starými lidmi. Dítě si zažije různé role – od benjamínka po nejzkušenějšího. Učí se od sebe navzájem, což pro nás průvodce znamená, že oni si část práce odpracují sami.

Důležité je, že dítě k nám přijde nejdřív na týden na zkoušku. A u přestupů chceme, aby se i rodič přišel na jeden den podívat, protože výuka u nás probíhá hodně jinak a on si musí říct, jestli to zvládne. Zvědomujeme jim i to, s čím se setkáváme – třeba že je těžké ustát situaci před prarodiči, jinými příbuznými nebo známými, např. když dítě přinese vysvědčení, které si víceméně napsalo samo.

Jedním z formátů výuky je Samorost – blok, jehož obsah si děti volí samy. Jak to vypadá v praxi?

Jarka: Samorost je ze slova „sám rostu". Děti si v něm pracují na čemkoli, co je zajímá, co je jejich živel. Snažíme se jim vysvětlit, že to je něco, na co se třeba těší, až přijdou domů ze školy – něco, co chtějí dělat každou buňkou svého těla. U malých dětí stačí, když si naplánují jednu hodinu. Osmáci mají celoroční projekt, který na konci roku prezentují v Lucerně před veřejností.

Co mě překvapilo je, že někdy mají děti problém najít to „svoje". Hlavně přestupové děti, které přicházejí z jiného systému. Postupně je učíme práci naplánovat, rozdělit na menší kroky, dotáhnout ji i přes komplikace.

A ta škála projektů je obrovská. Měli jsme studenta, který nikdy na nic nehrál a za rok v Samorostu se naučil hrát na saxofon a zahrál Hallelujah. Nebo studentku, která namalovala velkoformátový portrét sestry a nakonec se dostala na uměleckou školu. Někdo nakreslil celý komiks, někdo pekl rohlíky a zkoušel různé druhy těst. Další kluci stavěli trailovou trať a vyjednávali s bankou o pronájmu kusu lesa. Čtrnáctileté děti.

"Měli jsme kluka, který na začátku jen věděl, že chce postavit robota napojeného na AI. A na konci ho fakt měl. Potřeboval se naučit pájet – tak si našel, jak se pájí. Potřeboval ho naprogramovat – pomohla mu AI. Potřeboval něco sestavit – pomohl táta. Když je to jejich věc a vidí za tím cíl, naučí se překonat překážky, které by jinak ani nezkoušeli." – Jaroslava Tykalová, vedení ScioŠkoly Stodůlky

Co mají tyhle příběhy společného? Děti zjistily, že když se rozhodnou něco naučit, tak to dokážou, i když se jim do cesty postaví překážky. Že kvůli vlastnímu cíli jsou schopné se naučit další věci, které by je samy o sobě vůbec nezajímaly. A zároveň – a to je možná to nejcennější – čtrnáctileté děti umí celkem slušně reflektovat celý ten proces. Řeknou třeba, že si ne úplně dobře naplánovali, co kdy dělat, a pak je to stálo víc energie. A to slyší mladší děti a některé z nich na to myslí, když pak mají roční projekt ony.

Katka: Mě vždycky překvapila právě ta míra sebereflexe, které jsou starší děti schopné. To bylo poučné i pro mě osobně.

ScioŠkoly učí podle osmi ScioCílů. Jak poznáte a vyhodnocujete, že se děti v těchto dovednostech skutečně posouvají?

Jarka: Není to tak jednoduché jako odškrtnout si test na levostranné přítoky Vltavy. Umění řešit konflikty nebo nést odpovědnost za vlastní projekt se jednoduše neměří. Máme ale výhodu – dětí je méně a známe je. Každé dítě má svého mentora, který s ním vede pravidelné rozhovory. Tím, že s dětmi jsme a mluvíme, ten pokrok vidíme. 

Katka: Já bych vyzdvihla právě ten mentorský rozhovor. Dobrými otázkami u dítěte rychle uvidíte, jak se dokáže sebereflektovat a samo přichází s tím, co by mělo dělat dál. To je ten přelom.

Jarka: A je to i tím, že je od první třídy vedeme k sebereflexi. Po každé aktivitě si sedneme a dáváme otázky tak, aby se naučily samy vidět, jak věci dělají. Takže v tom postupně fakt dobré jsou.

Jak pracujete ve školách s pravidly? A co se děje, když je někdo nerespektuje?

Jarka: Pravidla nastavujeme společně s dětmi. Máme kodex se třemi pilíři: bezpečí ve škole, odpovědnost za sebe a za školu a způsob komunikace. Z toho pak vychází všechna konkrétní pravidla. Ta celoškolní se řeší na shromáždění, ta specifická pro jednotlivé věkové skupiny v rámci třídnických hodin.

Snažíme se o jednoduchost – ať je pravidel co nejméně. Protože když jich bude milion, vždycky se najde další, na které jsme zapomněli. Pravidla jednou za čas revidujeme, protože se posouváme, a některá už nemusíme potřebovat a naopak může vzniknout potřeba jiných.

Když se dítěti nedaří pravidla dodržovat, máme něco, čemu říkáme pyramida důsledků. Cílem není potrestat, ale doprovodit dítě k tomu, aby našlo spouštěče a funkční systém, který mu pomůže změnit chování. Třeba když dítě vykřikuje, protože ví odpověď, může dostat tabulku, kam odpověď napíše, může mu pomoci, když bude sedět sám nebo jinde, když nevydrží si nepovídat s kamarádem. Když nepomůže upozornění a rozhovor a dohoda  s mentorem, přicházejí na řadu  setkání s rodiči a v krajním případě formální nástroje. Děti přesně vědí, jak ten systém funguje, což jim dává pocit bezpečí.

Neříkáte si učitelé, ale průvodci. Je to jen jiné slovo, nebo to vypovídá o jiné roli?

Katka: Není to jen pojmenování. Průvodce provádí dítě na cestě ke vzdělání. Jeho úkolem je například dovést dítě k tomu, že každý neseme zodpovědnost za své vlastní vzdělávání. Důraz klade na rozvoj ScioCílů, často spíš klade otázky, než dává odpovědi. 

A roli průvodce může mít ve škole kdokoli. Může to být i jiné dítě, které chce vést hodinu a provést spolužáky tématem, které ho zajímá.

Jarka: U nás mají děti i vlastní projektové období, ten, kdo chce a splní podmínky, může vést pět týdnů po pěti hodinách vlastní projekt.

Jak vypadá výběr nových průvodců? Co je pro vás důležité a jak podstatné je  pedagogické vzdělání?

Katka: Lidi jsou pro nás to nejdůležitější, co máme, proto výběru věnujeme hodně času. Výběrová řízení jsou vícekolová a snažíme se udělat je co nejpříjemnější, ale zároveň potřebujeme kandidáta poznat. Obecně hledáme lidi, kteří jsou vnitřně vyrovnaní a vědí, kdo jsou. V posledním kole každého výběrového řízení je otázka, jestli si přečetli naše ScioCíle, a reflexe toho, kde se v nich vidí.

Jarka: Ve škole se díváme na to, koho zrovna potřebujeme. Pedagogické vzdělání pro nás není rozhodující. Potřebujeme lidi, kteří mají zkušenosti s dětmi – třeba i jen s těmi vlastními. Lidi, kteří nechtějí jen “chodit do práce”, ale chtějí roli průvodce přijmout za svou a společně posouvat celou školu. Naše očekávání není jen o učení nebo provázení – je to spoluutváření celé komunity, přemýšlení nad tím, jak trochu změnit svět.

Součástí výběrového řízení je i práce přímo s dětmi. A děti dávají zpětnou vazbu – popisují, s kým jim jak bylo, co se jim líbilo, co je zaskočilo. Nastavení člověka pro nás znamená víc než pedagogické vzdělání.

Co je pro vás osobně ve vaší roli největší výzva?

Jarka: Pořád se musím učit něco nového, protože oblastí, kterým se ve škole věnuji, je hodně. A nejtěžší je pro mě říkat dospělým lidem, když něco nefunguje a pak balancovat vizi s realitou. Provázet děti mi jde přirozeně, ale s dospělými je to pro mě složitější. To se učím.

Katka: Pro mě byla vždycky velká výzva vybalancovat míru svobody a míru zodpovědnosti ve vedení. Kdy to nechat na lidech, kterým plně důvěřuju, a kdy už je ta chvíle, kdy mám rozhodnout já. V naší firemní kultuře, kterou mám moc ráda a bez které bych tady nebyla, je to někdy hodně těžké.

Jarka: Přesně – doprovodit lidi, kteří jsou různě zkušení. Vědět, kdy jim přidat odpovědnost, aby se nezhroutili, ale zároveň je vést k tomu, aby si stále o více věcech rozhodovali sami.

Proč děláte to, co děláte?

Jarka: Protože mám pocit, že můžu ovlivnit to, že na světě budou děti, ze kterých vyrostou spokojení dospělí. Dřív jsem pracovala v diagnostickém ústavu a viděla děti, kterým nebylo dobře a velmi často na tom mělo podíl i školní prostředí. Říkala jsem si, že když pomůžu někomu, aby mu bylo dobře, i když neumí vyjmenovaná slova, tak to má hodnotu. To je důvod, proč to dělám. A baví mě ta důvěra, kterou dostávám – že existují lidé, kteří věří, že to dokážu. A já to fakt dokážu. To je skvělé.

Katka: Mě to hrozně baví a pořád se učím, i když je to někdy náročné. A teď to možná bude znít jako klišé na míru našemu blogu, ale mám to tak – protože to prostě má smysl.

---

Chcete se o fungování Scio dozvědět víc? Sledujte náš profil na Atmoskopu nebo se podívejte na volné pozice.