Smysl má taková práce, o které chceš druhým povídat i v hospodě

Na úvod bych měl předeslat, že nás kdysi dávno spojila práce v jednom velkém vydavatelství, kde jsi dělal redaktora. Na novinařinu jsi přitom nikdy nezanevřel. Tenhle rozhovor vzniká pro blog Smysl v práci a ty sám přitom píšeš velmi podobný blog Práce baví. Jak tě to napadlo? Proč to děláš?

Celé to vzniklo z přetlaku a v době, kdy jsem si potřeboval odpočinout od každodenní práce u tehdejšího zaměstnavatele Vodafonu. Ta práce byla sice dobrá, ale já jsem cítil velkou potřebu něco tvořit, protože jsem bývalý novinář a ten novinář ve mně stále dřímal a byl jsem smutný, když jsem nemohl psát. Zároveň jsem vnímal, že okolo nás je spousta zajímavých příběhů, které stojí za to zaznamenat.

Jednoho dne jsi svobodný novinářský život redaktora Hospodářských novin vyměnil za práci v korporaci. Co tě k tomu tehdy vedlo?

Odešel jsem, protože mě to lákalo. Nejdřív jsem šel dělat mluvčího do Centrum.cz a pak jsem přešel do komunikace Vodafonu. Musím říct, že začátek novinářské kariéry, kdy jsem dělal nejdříve v Hospodářských a pak v Aktuálně.cz, byl skvělý. Poznáš díky tomu spousty lidí, různá prostředí a novinář má dveře vždycky otevřené. Zvlášť pokud někam zavoláš z takového titulu, jako jsou Hospodářské noviny. Práce ve velké firmě ale zase otevírá jiné dveře. Já nicméně pořád trochu píšu, a to nejen pro klienty. Píšu rád, psaní mě baví. Zároveň si ale myslím, že pozice novináře je dnes horší než v době, kdy jsem byl v novinách zaměstnaný.

Do roku 2026 by zchátralá pražská usedlost Cibulka měla projít kompletní rekonstrukcí a své zázemí zde najde dětský hospic. Projekt často přitahuje lidi, kteří hledají víc smysl v tom, co dělají, než aby řešili svou kariéru. Mirek se zde stará o komunikaci.

To už mluvíš o tom, co je dnes, kdy jsi už před delším časem odešel z Vodafonu na volnou nohu a kdy zajišťuješ tvorbu všemožného obsahu pro různé klienty. Co ti vůbec dalo těch osm let ve velké firmě?

Role, kterou jsem získal v roce 2015 odchodem ze zaměstnání, je naprosto super, protože zužitkovávám své zkušenosti, můžu šířit myšlenky a příběhy, ale už si to dělám zcela po svém a můžu si vybírat. Ale i když jsem v době odchodu z Vodafonu byl tak trochu i zpruzelý, s rostoucím odstupem vidím, jak hodně moc mi těch osm let dalo – obrovské zkušenosti, mezinárodní prostředí a na korporaci zde panovala i velká svoboda. Byli tu skvělí kolegové, kteří mi dodnes pravidelně přijdou do cesty a někdy z toho vznikla i nová spolupráce s agenturou, kterou jsem založil s Adélou Konopkovou a Anetou Petrouškovou. S některými bývalými kolegy dokonce chodíme pravidelně do hospody.

Vedl jsi celé tiskové oddělení. Jak se v člověku zrodí myšlenka na odchod, které jistě pro velkou část lidí představuje práci snů?

U mě to byla souhra více faktorů. Jednak jsem si říkal, že si chci vyzkoušet fungovat sám na sebe, bez velké firmy a velkého rozpočtu v zádech. Zároveň se změnou vedení začala být osekaná i ta svoboda, o které jsem mluvil, navíc jsem si příliš nerozuměl se svou tehdejší šéfovou. Z odchodu jsem měl samozřejmě velkou obavu, říkal jsem si, že Vodafone je vrchol mé kariéry a co tedy budu dělat dál? Nejjednodušší by samozřejmě bylo skočit do pohodlí jiné firmy, ale jak jsem říkal, lákala mě ta myšlenka zkusit dělat něco sám na sebe. Změny jsem se bál pochopitelně hlavně kvůli penězům, ale ukázalo se, že v momentě, kdy jsem odešel, začala práce chodit „sama“. A to práce velice zajímavá a různorodá.

„Mám štěstí, že smysl v práci teď zažívám. Chceme podpořit rozvoj dětské podpůrné péče v celé republice, která by do deseti let měla patřit mezi nejlepší na světě.“

Řešil jsi své životní rozhodnutí i doma se ženou, nebo to bylo jen tvé osobní rozhodnutí?

Řešil jsem to hodně se ženou. Vždycky když mám udělat nějaké velké rozhodnutí, tak to řeším s ní. Ale moje žena mě nebrzdí, ona je nastavená tak, že mé obavy nesdílí, a naopak mě ujišťuje, že to zvládnu. A stejným způsobem podporuji já ji. Je pravda, že zatím nám vždycky všechno dopadlo dobře. Beru si z toho, že není třeba bát se svých strachů.

Jak dlouho to trvalo, než tvé pochybnosti zmizely?

Oznámil jsem svůj odchod, a ještě jsem tam asi měsíc byl. Během toho měsíce se ale nahrnulo tolik práce, že jsem plynule přešel na nové projekty. Z toho všeho jsem byl v euforii a ponořený do nové práce, takže pochybnosti zmizely docela rychle.

K tvé asi nejzajímavější současné práci patří ta pro Nadaci rodiny Vlčkových, kteří věnovali 1,5 miliardy na podporu péče o vážně nemocné děti, jejich rodiny a taky na to, aby mohl vzniknout dětský hospic. Ty se jim staráš o komunikaci, a tak jsem přemýšlel, do jaké míry má tahle práce pozitivní náboj pomoci, a nebo negativní náboj kvůli tomu smutku a pohnutým příběhům nejmenších?

Já to vnímám moc pozitivně. Možná je to i tím, že zatím příliš nepřicházím do kontaktu s konkrétními příběhy. Teď třeba pro televizi natáčíme jeden příběh maminky s nemocnou holčičkou, což je samozřejmě na jednu stranu smutné, na druhou stranu ale vidím, že je okolo spousta lidí, kteří pomáhají, a vnímám to opravdu pozitivně. Nevím, jestli jsou silnější smutné příběhy nemocných dětí, nebo ty pozitivní, že jim někdo pomáhá, ale určitě je krásný, že se to vzájemně propojuje.

Na jaké lidi přitom narážíš, jaký typ lidí se snaží pomáhat nevyléčitelně nemocným dětem?

Zapojit se do pomoci chce obrovské množství lidí. Když jsme prostřednictvím sociálních sítí hledali ředitele nadace, tak se hlásily desítky lidí. Když jsme měli dobrovolnické akce na usedlosti Cibulka (místo, kde hospic vzniká, pozn. aut.), přihlásilo se opakovaně hodně lidí a jedna z účastnit se dokonce nabízela, že kdyby bylo potřeba, může pomoci i s překlady do angličtiny. Teď se její pomoc zrovna hodila, a když jsem jí chtěl její práci zaplatit, tak říkala „ne, ne, ne, já to udělám zadarmo“. Těch lidí jsou spousty, jsou různí a často své služby nabízejí i hodně zkušení profesionálové. Podle mě jsou to často lidi, kteří hledají víc smysl v tom, co dělají, než aby řešili svou kariéru. I díky tomu můžu říct, že jsem nyní ve své práci nejvíc spokojený, co jsem kdy byl.

„Zapojit se do pomoci chce obrovské množství lidí, často své služby nabízejí i hodně zkušení profesionálové. Podle mě jsou to často lidi, kteří hledají víc smysl v tom, co dělají, než aby řešili svou kariéru.“

Jací jsou vlastně manželé Vlčkovi? Myslím lidsky, protože přeci jen, když se řekne miliardář, tak člověku naskakují různé asociace… (Ondřej Vlček je ředitelem mezinárodní softwarové firmy Avast, pozn. aut.)

Rozumím, miliardář je vlastně taková nálepka. I když to asi nevyjadřuje dokonale, jací manželé Vlčkovi jsou, tak první, co mě napadá: velkorysí a zároveň normální. Když máme třeba nějakou akci, tak Ondřej Vlček běžně přijede na kole. Říkám si, to bych chtěl taky, přitom jsem ale z pohodlnosti přijel autem. Jinak oba jsou skvělí v tom, že týmu dávají obrovskou důvěru. Nemluví do věcí, ale zároveň jsou dosažitelní a kdykoliv připraveni poradit. A pokud budu mluvit za oblast komunikace, za kterou odpovídám, tak na spolupráci jsou naprosto ideální. Stačí jen říct, kdy a kde mají být a oni tam jsou a vždycky zvládnou skvěle a zajímavě odpovídat na různorodé dotazy novinářů.

Co tě teď čeká za práci okolo nadace?

Je toho opravdu hodně. S agenturou nyní řešíme nový web, vizuální identitu, píšu články, domlouvám rozhovory, mám na starost sociální sítě, pomalu píšu knížku o přeměně Cibulky, chystáme další ročník festivalu Cibulka open a ještě předtím akci, na které představíme výsledek architektonického workshopu – tedy novou podobu usedlosti Cibulka, jak bude vypadat v roce 2026.

„Řekl jsem jasně, super, napíšu a vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Nakonec vznikla obří kniha o 330 stránkách a ve formátu LP desky.“ Pro největšího výrobce vinylových desek na světě sepsal Mirek knihu mapující 70 let existence firmy.

Když sleduju tvé posty na sociálních sítích, tak mi přijde, že tuhle konkrétní práci bereš dost osobně.

Jo, jo, a to mi na tom právě přijde dobré, že to můžu brát osobně, protože to tak i cítím. Už jsem se dostal do takové fáze, že třeba o víkendu řešíme, kam půjdeme s rodinou na procházku a já navrhnu na Cibulku, třeba udělat nějaké fotky, protože je zrovna hezké světlo. Tenhle osobní přístup má ale i hodně fanoušků celého projektu. A co tebe baví na tvé současné práci?

Nejvíc asi to, jak je různorodá. V časopise furt píšeš články, mění se jen témata, což je samozřejmě taky hodně zábavné, ale jedeš od uzávěrky k závěrce. Ve Scio pochopitelně řeším všechnu standardní komunikaci s novináři, sepisuju tiskové zprávy, řeším jejich dotazy a podobně, ale to je asi tak třetina toho, co dělám. Vedle toho plním náš online magazín, sociální sítě, točím videa, chystám interní konference, řešil jsem CSR projekt nebo teď spolu děláme rozhovor pro náš blog Smysl v práci, za jehož obsah taky odpovídám. A do toho si furt tak nějak přemýšlím, co by se ještě dalo, protože Scio jakýmkoliv nápadům dává hodně velkou volnost a nikdo tě nebrzdí, minimálně tedy v té fázi přemýšlení. A bez ohledu na to, že jsem ve Scio primárně na komunikaci, se můžu účastnit dalších projektů, které ve firmě vznikají. Prostě chceš s něčím pomoct? Tak se zapoj.

To zní skvěle. Jak mluvíš o psaní článků pro média, tak jsem si vzpomněl na své tehdejší nadšení, když na titulce Hospodářek vyšel nějaký můj článek a u něj moje jméno. Ale postupně to nadšení opadá a zůstává jen takový pocit, že něco napíšeš, lidé to vidí, pak to zapadne a hned další den začínáš zase znovu. Vedle toho práce třeba pro Nadaci – nebo jak líčíš Scio – je projektový typ práce, kdy vidíš výsledky průběžně a můžeš dělat větší věci.

To je dobrý postřeh. Dovedeš si představit, že by ses někam vrátil jako klasický zaměstnanec?

Já se teď vlastně tak trochu vracím. Když jsem odešel z Vodafonu, tak jsem pracoval pro řadu firem jako je Seznam, Datart, Livesport, GZ Media, PayU a další, dělal jsem třeba osm, deset projektů najednou a tehdy mě to bavilo. Samozřejmě, že čím víc pracuješ, tím víc máš peněz, ale já jsem se pak přistihl, jak už to dělám právě jen pro ty peníze, že jsem z toho všeho roztříštěný a že mě to už moc nebaví. Teď mám možnost ponořit se naplno do jednoho projektu, což je právě Nadace rodiny Vlčkových, a dost možná, že brzy to bude už práce na plný úvazek. Láká mě, že se budu moct dlouhodobě věnovat jednomu tématu ze všech stran. Dlouho jsem neměl žádný tým, kde bychom opravdu úzce na každodenní bázi spolupracovali, a tady je zase příležitost pracovat týmově na dlouhodobých projektech. Navíc z mnoha pohledů moc zajímavých.

„Překvapil mě i fakt, že Miloš Jakeš se zasloužil o to, aby zde byla spuštěna první výroba CD ve střední Evropě.“

Říkal jsi, že všechna rozhodnutí, která jsi třeba i se ženou udělal, dopadla dobře, ale já vím, že jedna věc se vám tak úplně nepovedla. Chvíli jste se snažili vlastními silami vydávat časopis pro děti „Prďáckej časák“. Kde se stala chyba?

Začali jsme ho vydávat dřív, než jsme měli  inzerenty, a vůbec jsme do toho šli nepromyšleně. Ale jsem opravdu rád, že jsme to zkusili, protože jsme si mysleli, jak je to jednoduché, jak to umíme a že to musí fungovat. Ale ukázalo se, že to není pravda. Najednou jsme zjistili, že nám to kromě času žere i hodně peněz, tak jsme po pár číslech skončili. Ale byla to skvělá zkušenost.

Která práce tě od doby, co jsi na volné noze, ještě dokázala opravdu pohltit?

Ze všech prací, co jsem dělal, mi kromě nadace nejvíc k srdci přirostla gramofonka, tedy práce pro gramofonové závody v Loděnici, oficiálně je to firma GZ Media. Dnes je to největší výrobce vinylových desek na světě a tahle firma mě těsně před covidem oslovila, zda bych jim nesepsal knížku k jejich 70. výročí. Já jsem řekl jasně, super, napíšu a vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Nakonec vznikla obří kniha o 330 stránkách a ve formátu LP desky. Ohromně mě to bavilo, ale zároveň jsem rád, že už to skončilo, protože to bylo velmi náročné a tvořil jsem ji po večerech a o víkendech.

Vůbec si to nedovedu představit, a to jsem sám taky jednu knihu skromných rozměrů napsal. Mimochodem taky jsem ji začal psát, aniž bych tušil, do čeho jdu, a taky jsem byl hodně rád, když jsem ji zhruba po roce dotáhl do vítězného finále. Měl jsi slabé chvilky?

Kdybych věděl, co mě čeká, hlavně z pohledu časové náročnosti, tak do toho asi nejdu. Hodně mi pomohlo, že lidé z gramofonky měli už skvěle sepsanou osnovu a to, když jsem zjistil, kolik materiálů je k dispozici. To by totiž vydalo na dvě knížky. A úžasná byla spolupráce s celým týmem gramofonky. Dali mi úplnou svobodu a zároveň velkou důvěru a podporu. Práce probíhaly po kapitolách, takže bylo vidět, jak se kniha průběžně rodí. Ale kdybych to psal celé najednou a pak čekal na kompletaci, tak bych se z toho nejspíš zbláznil.

„Práce z domova má spousta praktických výhod. Jednou jsem o tom napsal i blog – že můžeš mít sex na pracovišti a všichni jsou s tím v pohodě. K tomu ta super kuchyně!“

Jaký jsi učinil největší badatelský objev? Překvapilo tě něco?

Nejvíc mě vtáhlo období pokusu o vytunelování firmy v 90. letech. To byly opravdu divoké devadesátky, kdy tam lidem z továrny jiní lidé drsně vyhrožovali. Překvapil mě i fakt, že Miloš Jakeš se zasloužil o to, aby zde byla spuštěna první výroba CD ve střední Evropě. A díky příjmům z cédéček, které se staly zdrojem nemalých zisků, bylo posléze možné oživit výrobu gramofonových desek. Vyloženě pozitivní jsou pak různé okamžiky popisující um zdejších pracovníků. Nebo novodobý příběh přeměny gramofonky na největšího výrobce desek na světě. Fascinující je i samotný příběh současného většinového majitele továrny Zdeňka Pelce, který je mimochodem skoro na měsíc stejně starý jako jeho podnik. Nastoupil do něj už v roce 1983 a dodnes se aktivně podílí na řízení.

Říkáš, že tě nikdo nevaroval, co obnáší sepsání knihy, a přitom jsi zmínil, že už děláš na další…

Zatím mám jenom poznámky. Hodně poznámek. Je to o proměně usedlosti Cibulka, která skončí v roce 2026. A tenhle proces se snažím zachytit. V tomto případě je dobré, že je na to dost času a zároveň je to něco, co dělám každý den. Baví mě psát zajímavé příběhy a tohle mi přijde hodně poutavé.

Tvůj domov je i tvé pracoviště, takže se dá říct, že jsi na takovém permanentním home office. Zároveň podobným způsobem pracuje i tvá žena. Otázka na tělo: nelezete si někdy na nervy?

Je to dobré a má to spoustu praktických výhod. Jednou jsem o tom napsal i blog – že můžeš mít sex na pracovišti a všichni jsou s tím v pohodě; k tomu super kuchyně, zároveň máme každý svou kancelář v domě na jiném patře, holt velká firma (směje se). Někdy se během dne nevidíme vůbec, někdy se domluvíme a jdeme společně na procházku se psem. Když potřebuju mít klid na práci, tak se zavřu a můžu pracovat třeba celou noc. Jak dělám pro nadaci, tak jsem ale zase začal občas chodit do tamní kanceláře. Nicméně líbí se mi, že si styl práce určuju sám. A jak to máš ty? Pracuješ víc v kanceláři nebo doma?

„Měli jsme elektronické píchačky, v týmu jsme se domluvili, kdo půjde poslední a „napíchá“ všechny kolegy, a stejně tak ráno a příště jsme se vyměnili. Firma byla spokojená, ale smysl to nedávalo.“

Mám to tak půl napůl. Scio je v tomhle zcela svobodná firma, takže každý si to do značné míry určuje sám. A nijak tahle svoboda nesouvisí s covidem, Scio v tomhle bylo progresivní dávno před ním. Vlastně ta vstřícnost byla jedna z věcí, kdy jsem si říkal, že v téhle firmě jsem správně. Popravdě, odchodem z médií, kde je taková volnost běžná, a vlastně s ohledem na tvořivou práci často i nezbytná, jsem ani moc nedoufal, že bych někde narazil na firmu, která má podobný přístup k pracovní době, k home office a tomu, jak si rozložíš práci.

V našem oboru komunikace přitom nefunguje přímá úměra, čím víc času pracuju, tím lepší jsou výsledky, je to spíš o efektivitě. Pokud se nebudu bavit o výrobě, tak kontrola docházky stejně nedává moc smysl. V mé první práci po škole, ve finančním oddělení společnosti Nestlé, jsme měli elektronické píchačky, takže to fungovalo tak, že jsme se v týmu domluvili, kdo půjde poslední a „napíchá“ všechny kolegy, a stejně tak ráno a příště jsme se vyměnili. Firma byla spokojená, ale smysl to nedávalo. Zajímavé je, že já jsem vlastně nikdy nepracoval tolik, co poslední roky, kdy si práci určuju sám a kdy mě to baví. To už se zase dostávám do opačného extrému, takže se snažím cíleně si vyčlenit čas na rodinu a pro sebe.

„Je dobré mít nastavené bloky, kdy opravdu nepracuješ, protože odpočívat je extrémně důležité. Nechci se utavit v práci, i když mě baví. Chci mít čas na rodinu, na děti a svou ženu Markétu.“

Jak se ti doma daří oddělovat pracovní a nepracovní činnost?

Když jsem doma, tak se to skutečně prolíná a je to nebezpečné, protože najednou zjistíš, že máš pořád otevřený počítač a stále trochu myslíš na práci. Taková práce má zároveň tendenci se rozpliznout, takže na konci dne mám někdy pocit, že jsem nic neudělal, nebo jsem toho udělal málo. Proto mi přijde důležitý si odškrtávat, co všechno jsem udělal, i drobnosti. Nicméně nedaří se mi to úplně oddělovat a je dobré mít nastavené bloky, kdy opravdu nepracuješ, protože odpočívat je extrémně důležité. Nechci se utavit v práci, i když mě baví.

Ideální oslí můstek pro tradiční otázku: co pro tebe znamená smysl v práci?

Mám štěstí, že ho teď konkrétně zažívám. Vidím, že co nyní jako celý tým Nadace rodiny Vlčkových děláme, má smysl. Věřím tomu, že až se za nějakých deset let podívám zpět, uvidím jasné výsledky – podaří se zachránit památku, která navíc bude sloužit lidem a zároveň bude pomáhat rodinám s vážně nemocnými dětmi. Zároveň chceme prostřednictvím dalších aktivit podpořit rozvoj dětské podpůrné péče v celé republice. Do deseti let by měla patřit mezi nejlepší na světě. A zároveň v tom vidím i svůj osobním smysl, protože mě tahle práce moc baví a dál mě rozvíjí. A pokud bych to měl úplně zobecnit, tak mně dává smysl taková práce, o které si budeš povídat s někým, s kým půjdeš do hospody a budeš přitom pyšný na to, co vytváříš.