SCIO

scio_web.span_sr-only.basket

Možná máte doma poklad a nevíte o tom

Dovedete si představit dilema vášnivého sběratele podpisů, který se v pozici člena diplomatické delegace dostane do blízkosti čínského prezidenta – říct si o podpis nebo zachovat diplomatický protokol? Že je to nepravděpodobné? Omyl. Martin Pros je přes den elitním právníkem, mj. autorem zákona o spotřebitelském úvěru, ve volném čase pak nadšeným sběratelem podpisů a rukopisů známých osobností a také předseda Klubu sběratelů autogramů. Martin je přesvědčen, že každou náročnou práci by měl vyvažovat stejně „náročný“ koníček. A jak dopadlo jeho v úvodu zmíněné dilema, se dočtete dále.

Češtinu a dějepis mě učila manželka herce Jiřího Sováka, jím často zmiňovaná Andulka, a mám tak doma jeho podepsanou fotku coby Rytíře Brtníka z Brtníku. A taky jsem kdysi dělal rozhovor s nedávno zesnulým Láďou Štaidlem, který mi věnoval své CD a připsal do něj věnování pro mou mámu. Mají takové autogramy, které asi většina z nás má doma, nějakou cenu, tedy kromě té emoční?

Nějaké podpisy slavných schovává doma mnoho z nás. Většinou mají hlavně emoční hodnotu…

Vše má svoji cenu, pokud najdete správného kupce. V oblasti sběratelství autogramů platí pár pravidel, jako že – logicky – cennější jsou podpisy nežijících osobností a také čím delší text napsala rukou slavná osobnost, tím je dražší než jen samotný podpis. Každopádně i doma můžete ukrývat poklad. V posledních dvou letech přichází nová generace mladých sběratelů, kteří už nezažili komunismus, a proto draze kupují osobnosti, kterým my jsme ještě psali. Příkladem může být právě Jiří Sovák nebo Vlastimil Brodský a Vladimír Menšík.

A známé tváře, které jsou mezi námi?

…pravda ale je, že autogramy, o které si už nelze napsat, získávají na ceně.

Osobnosti, kterým se dá napsat do divadla či domů, se prodávají zpravidla za pár desetikorun. Pro představu o cenách, z nežijících mají vysokou cenu, a to i v řádech tisíců, podpisy lidí, kterým nebylo dopřáno žít dlouho – například Jan Libíček, Karel Kryl a Jiří Schelinger, Šlitr, Grossmann nebo Hrzán.

Osvětlete laikovi nějakou základní škálu autogramů, rukopisů a podobných dokumentů, které se sbírají. Člení si to sběratelé podle oborů, v nichž se osobnosti pohybují, nebo podle času, kontextu vzniku či nějak jinak?

Nejsou žádná pravidla, jak si tvořit sbírku, a co sběratel, to vlastní systém. Nejčastější je, že se podpis umístí na čtvrtku papíru, na kterou se připojí fotografie osobnosti a pár slov o ní, čímž vznikne tzv. sběratelský list. Sbírá se úplně všechno, kde je originální podpis nebo rukopis osobnosti, mohou to být dopisy, fotografie, ale taky divadelní vějíře. Předmětem sběratelství ale nejsou tištěné podpisy nebo třeba autopeny, což jsou strojově dělané podpisy podle vzoru, typické pro autogramy amerických astronautů nebo prezidentů. Ostatně zámořské sběratelství je velmi specifické, i co se týká sportovních autogramů, což je obrovský byznys, v němž se ročně protočí stovky miliónů dolarů s vidinou získat propocené tričko Michaela Jordana, sešlapané tenisky Magica Johnsona či oharek cigarety s písemným prohlášením paní na úklid, že se jedná o nedopalek Elvise Presleyho.

Tedy je to trochu pestřejší, než jen klikyhák na kusu papíru…

Určitě. V Americe, ale i jinde se sbírají také předměty, které používaly slavné osobnosti. V Anglii se zrovna nyní prodaly bačkory, ve kterých doma chodil Winston Churchill, za téměř 1,2 miliónu korun. Dejte si proto pozor, co z domu vyhazujete. Ale abych se vrátil k vaší otázce, zažitou terminologií je, že „autogramem“ se nazývá pouhý podpis, zatímco pojem „autograf“ se používá pro rukopis. Více informací můžete najít na české Wikipedii, kde jsem shodou okolností já vytvořil příslušná hesla pro autogram a autograf.

„I doma můžete ukrývat poklad. V posledních dvou letech přichází nová generace mladých sběratelů, kteří už nezažili komunismus, a proto draze kupují osobnosti, kterým my jsme ještě psali.“

Jste vystudovaný právník. To je v mých očích někdo, kdo vždy chystá nějaká lejstra, která se nakonec podepisují. Jsou tady někde počátky vašeho zájmu o autogramy, nebo to s tím nemá co dělat?

Ke sběratelství mě přivedl můj učitel matematiky na karvinském gymnáziu, kdy jsem psal převážně hercům známým z televizní obrazovky. Bylo to v době, kdy neexistoval internet, a adresy jsem mohl najít jenom v cyklostylovaném časopise. Obrovskou výhodou ale pro nás sběratele bylo, že před rokem 1989 nebyly osobnosti vytíženy každodenním natáčením nebo dabingem, jako jsou dnes. Mohl jste proto ve schránce objevit pár milých slov od Rudolfa Hrušínského nebo Karla Effy, kteří byli jedni z prvních v mé sbírce.

Tedy jste psal tehdejším domácím hvězdám showbyznysu, jak bychom dnes řekli.

Psal jsem i do zahraničí. Odpověď od tehdejšího generálního tajemníka NATO mi sice nedorazila (možná skončila někde v bezpečnostním archívu), ale získal jsem třeba podpis polského spisovatele, který ještě před válkou emigroval do USA – Isaaca Bashevise Singera, nositele Nobelovy ceny za knihy vykreslující osudy židovského národa v haličských štetlech.

Vlasta Burian je jedna z oblíbených tváří, jejichž podpisy se padělají. Tento ze sbírky Martina Prose je ale pravý.

Ještě mě napadá, že ověřování podpisů je rovněž jednou z obvyklých agend právního světa. Jak je to s podvodníky v tomto sběratelském světě?

Padělky se to hemží sice méně než ve filatelii, ale objevují se. „Zlatá éra“ padělatelů byla za první republiky, kdy se padělaly rukopisy Máchy nebo Smetany, protože sběratelé, často bohatí průmyslníci, neměli možnosti srovnání. V současnosti, kdy se můžete podívat do archívu aukčních síní, je to jednodušší, ale pořád se padělky objevují a prodávají zejména na aukčních serverech. U nás můžeme nejčastěji natrefit na domácí výrobu podpisů Vlasty Buriana, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové, které se potom prodávají v řádech tisícikorun.

Jak se ověřuje pravost sběratelských autogramů?

Co se týká ověření pravosti podpisů, je nejlepší se poradit se zkušeným sběratelem, jemuž prošla rukama spousta podpisů a čerpá ze zkušeností, které jsou rozhodující. Klidně se můžete obrátit na náš klub nebo se poradit s našimi členy v klubové skupině na Facebooku. Zahraniční autogramy vám ověří specializované certifikované agentury, kterým ale musíte zaplatit.

Co pro sběratele představuje tu hlavní radost – to, že baží po nějakém autogramu a podstupuje všemožné i nemožné cesty, aby jej získal, nebo okamžik, kdy se probírá svou sbírkou, kochá se a třídí si ji?

Dotýkat se dopisů, které psali třeba Karel Čapek nebo Mikoláš Aleš, přináší těžko popsatelný zážitek.

Hezká otázka. Pro mě je to spojení obou okamžiků, kdy se nemůžu dočkat konce aukce výjimečného rukopisu, který ještě nemám ve sbírce, ale také mi přináší uspokojení si doma sednout a pročítat dopisy, které psal Karel Čapek nebo Mikoláš Aleš. To mě napadá, že současná epidemická krize měla alespoň jeden pozitivní aspekt – přinesla spoustu času nám sběratelům, kdy hodně z nás se konečně dostalo k tomu, že si v klidu domova vytřídilo svoji sbírku.

Přináší větší radost ulovení podpisu od žijící osoby nebo třeba koupě nějakého historického a složitě získaného autogramu?

Každému přináší radost něco jiného. Většina sběratelů se specializuje na žijící osobnosti, kterým píše nebo se je v minulosti snažila zastihnout a oslovit na letišti, hotelu či filmovém festivalu. Někteří z kolegů se dostali i na plac při natáčení, takže se mohou pochlubit podpisem Orlando Blooma či Toma Cruise. Ostatní sběratelé, mezi které se řadím i já, mají radost, když seženou historickou listinu.

Co vy osobně považujete za nejcennější sběratelský kousek z českého prostředí? Nemyslím nutně cenou, ale z pohledu sběratelské radosti?

Mezi nejcennější se řadí podpisy Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové, které se ještě objevovaly v aukcích za první republiky a nyní se zatím na trhu neobjevily. Raritní jsou ale i jakékoliv rukopisy skladatele Josefa Myslivečka nebo třeba barokního malíře Karla Škréty, který se za první republiky nabízel, ale zatím se nevynořil ze soukromé sbírky. Občas je to náhoda, kdy potomci ani neví, že mají doma vzácnou věc. Tímto způsobem jsem koupil rukopis Klicperovy divadelní hry, který byl v knihovně zařazen mezi běžné knihy.

„Práce je důležitá, ale člověk by ji měl správně balancovat dalšími aktivitami, u nichž se může nabít energií, o kterou ho vysilující práce připravila.“

A vaše sběratelské perly?

Jeden z nejcennějších artefaktů ve sbírce Martina Prose – notový záznam Čajkovského.

Mojí největší sběratelskou perlou je notový záznam Čajkovského, když v Praze dirigoval svého Evžena Oněgina, a nepochybně světoznámý Franz Kafka, který na korespondenčním lístku píše do zahradnictví v Lednici, aby mu poslali jejich katalog.

Co je takovou sběratelskou perlou při pohledu do zahraničí?

V zahraničí jsou nejvíce ceněni hudební skladatelé a dražší než rukopisy Mozarta, jsou třeba notové záznamy Chopina nebo Bacha. Perlou, ovšem nedostižnou, je podpis Shakespeara, kterých je známo pouze šest a všechny jsou ve státních archívech. Za nejdražší se obecně považuje podpis prezidenta Washingtona v jeho osobním výtisku americké Ústavy, který zakoupila jedna nadace za 200 miliónů korun.

Máte ve své sbírce i rukopisy našich národních buditelů a obrozenců jako byli Josef Dobrovský, K. Havlíček Borovský, Kollár, Jungmann, Čelakovský nebo Klicpera. Je to jenom čistě pragmatické kolektování sbírky, nebo, když to řeknu pateticky, při tom cítíte i nějakou národní hrdost?

Martinovou „specializací“ jsou rukopisy našich národních buditelů, třeba Kollára.

Když jsem se rozmýšlel, jakým směrem zaměřit sbírku, zvolil jsem českou historii, kterou miluji a také jsem ji chvíli studoval. Možná v tom bude i kousek národní hrdosti, která je hodně běžná u francouzských sběratelů, ale také u dalších národností, kdy například nejvyšší částky za autogramy svých krajanů na světových aukcích platí Rusové a Japonci, pro něž je čest, že se památky mohou vrátit zpět do vlasti. U mě to bude podobné, kdy mám radost, že mohu mít ve sbírce osobnosti 19. století, v němž se formovalo naše národní vědomí, a posilovala se touha po samostatnosti, která vyvrcholila v roce 1918.

Jaké další zajímavé kousky máte ve sbírce?

Největší radost mi udělá, když se mi podaří koupit vzácný autogram, kterého si nikdo nevšiml.

To je možné?

Občas lze při pátrání v antikvariátech a na výstavách narazit i na unikáty, kterých si nikdo nevšiml. Třeba na korespondenci K. Teigeho a Toyen. Jsou za tím ale hodiny a hodiny hledání.

Ano, ale jsou to hodiny a hodiny, které jsem strávil při prohlížení pohlednic, otáčení z druhé strany a párkrát i nadšení, že pohlednici z Paříže psal třeba Karel Teige s Toyen, nebo ji napsal „nějaký“ Václav Jebavý, alias básník Otokar Březina. Nebo jsem v jednom pražském antikvariátu až po několikáté návštěvě rozluštil písmo na spodním ohmataném konci staré listiny z kočovného divadelního představení – Josef Kajetán Tyl. Za cenu 100 Kč.

Podle toho, co říkáte, je to docela časově náročný koníček…

Mám pocit, že svému koníčku věnuji každý den alespoň hodinu, což je sice hodně, ale mám ho jako odreagování a relax od náročné práce. Při prohledávání zejména zahraničních webů, jestli něco zajímavého neobjevím, vypnu, nemyslím na práci a zapojuji jiné vědomosti a znalosti, takže se dokonale odreaguji. Občas si říkám, zda se koníčku nevěnuji až příliš, ale nemám partnerku, takže doma mi to nikdo nevyčítá…

A dá se o koníčku, který někdo provozuje tak naplno jako vy mluvit i jako o práci, což tedy myslím i ve smyslu obživy, pokud bychom se bavili o investičním sběratelství?

Za podpis Franze Kafky by vám mnozí cizinci utrhali ruce.

Sběratelství podpisů nemůže být prací, protože, alespoň u nás, se obchodováním s autogramy nedá živit, neboť jich zase není tolik v oběhu. Jiné je to v zahraničí, jako třeba v Německu nebo zejména v Paříži, která je Mekkou sběratelů autogramů. Když jsem v ní žil, napočítal jsem přes deset kamenných obchodů s rukopisy. Francouzi považují za přirozené, že se mohou podílet na uchování svého kulturního dědictví a často si kupují památky po významných představitelích jejich života, jako je Ludvík XIV., Voltaire nebo Jules Verne. Do autogramů ale můžete investovat, protože když kupujete kvalitu, je velká záruka, že časem se vám dobře zhodnotí.

Už jsem zmínil, že jste právník. Své služby jste nabízel jak v soukromé, tak ve státní sféře na nejvyšší úrovni. Přináší i právnická praxe nějakou každodenní radost a naplnění, nebo je to naopak tak náročná a stresující práce, že člověk musí relaxovat u nějakého pořádného koníčku?

Byly doby, kdy jsem se sběratelství vůbec nevěnoval a hodně času trávil v práci. Vrátil jsem se k autogramům vlastně až po nějakých patnácti dvaceti letech, kdy jsem potřeboval, jak se říká, vysadit od psychického vypětí v práci. Po zkušenostech s prací v zahraniční investiční bance, kde jsem trávil hodiny a někdy i víkendy, jsem dospěl k tomu, že člověk má vždy dost času. Pokud tvrdí, že ho nemá, jenom si svůj čas nedokáže dobře zorganizovat. Záleží na každém, čemu dává prioritu.

Tedy bez pořádného koníčku to nejde…

Při náročné práci je koníček naprosto nezbytný – nejlepší je sport, u něhož si vyčistíte hlavu, takže jsem hrával sálový fotbal. V Paříži jsme dokonce měli turnaj s dalšími zeměmi EU. Nebo v létě jsem celou Paříž projel na kole, které si můžete vypůjčit na každém rohu. Putoval jsem po všech známých adresách, na nichž žili čeští umělci jako Bohuslav Martinů a jeho milenka Vítězslava Kaprálová, malíř František Tichý, seděli ve vězení jako malíři Hoffmeister, Pelc a Diviš, studovali jako Josef Čapek či Alfons Mucha, pozorovali noční oblohu jako Štefánik nebo jsem usilovně hledal a nakonec i našel zanedbaný hrob Toyen.

Po zkušenostech s prací v zahraniční investiční bance, kde jsem trávil hodiny a někdy i víkendy, jsem dospěl k tomu, že člověk má vždy dost času. Pokud tvrdí, že ho nemá, jenom si svůj čas nedokáže dobře zorganizovat. Záleží na každém, čemu dává prioritu.“

S. Freud: „Jestliže nemáme povinnost ráno vstát a jít do práce, pak se ocitáme v nebezpečí, že nás ovládnou fantazie a emoce.“

Budete souhlasit se mnou, když řeknu, že podle mě „fanatický“ sběratel si v ničem nezadá s člověkem posedlým svou prací? Někdo, kdo pořád myslí na to, co dělá a co bude dělat?

Naprostý souhlas. Nevím, zda existuje obdobný pojem, jako je workoholik, pro sběratele, ale znám pár kolegů, kteří se usilovně a za každou cenu pídí za vysněným autogramem. Jejich snem je třeba zkompletovat všechny fotbalisty, kteří se objevili v naší reprezentaci, a neváhají utratit hodně peněz v aukci nebo podstoupit anabázi. Kolega si takhle zarezervoval předražený pokoj v košickém hotelu, který si jinak zamluvila jedna fotbalová reprezentace. Přenocoval v něm jen on a fotbalisté, které ale zase mohl potkat na snídani.

Jak vám vaše povolání ulehčuje provozovat váš koníček? Léta jste zastával vrcholnou pozici v Société Générale v Paříži nebo jste působil jako náměstek ministra financí. To se přeci člověk občas dostane do blízkosti nějakých těch „Billů Gatesů“, řečeno s nadsázkou.

Spíše bych řekl, že koníček je někdy odbouráním příliš formální atmosféry při jednání, protože když občas narazíme na moji sběratelskou vášeň, prakticky každého to zaujme a ptá se hlavně, jaký mám nejvzácnější autogram. Zažil jsem hodně jednání i na vysoké politické úrovni a možná bych jedno zmínil. Zúčastnil jsem se prezidentské cesty do Číny, kdy jsem měl možnost být na uzavřeném jednání přímo s čínským prezidentem panem Si Ťin-pchingem. Bylo nás v prezidentském paláci jenom pár a to víte, že se ve mně probudila sběratelská touha říct si o podpis alespoň na menu. Ale převážila diplomatická zdrženlivost a nepřišlo mi to ani vhodné.

Narazil jste někdy nepříjemně se svou prosbou o autogram?

Osobně se mi to nestalo, protože sbírám prakticky jenom historické osobnosti, ale kamarádi, kteří se věnují žijícím osobnostem, občas narazí na nepříjemnou reakci známé tváře. Jedná se ale o výjimky. Spíše některé osobnosti neodpovídají na žádosti o autogram, jako je to u představitelky jedné z našich vánočních pohádek.

Chlapci a děvčata, kdo z vás, dříve narozených, by nechtěl podpis od samotného Jestřába alias Jaroslava Foglara?

Jakou máte naopak třebas trochu „divokou“, ale pozitivní příhodu lovce autogramů?

Nevím, jestli bych ji nazval divokou, ale spíše zarputilou příhodu bych měl. Když jsem se přistěhoval do Paříže, prakticky nikdo z krajanů nevěděl nic o Milanu Kunderovi, který se s emigrantskou komunitou vůbec nestýkal. Spřátelil jsem se s kritikem Antonínem Jaroslavem Liehmem, který mi vyprávěl, že si pan Kundera opravdu drží odstup, a jak sám říká: „Za spisovatele mluví jeho dílo.“ No, ale lidská zvědavost je silná. Navíc u mě – sběratele podpisů. Podařilo se mi složitě vypátrat jeho adresu, napsal jsem mu a…

… a neříkejte, že odpověděl…

Světe div se, jednou večer přijdu z práce a na pevnou linku mi volá skryté číslo, které zvednu, a na druhé straně se ozve: „Dobrý den, tady Milan Kundera.“ Následně jsem ho i potkal kousek od domu, kde bydlí, a chvíli jsme se bavili jak s ním, tak jeho manželkou. Nejsem ale člověk, který by někoho pronásledoval či se honil za autogramem, tak jsem se nakonec spokojil s podepsanou knihou, kterou mi poslal.

Francie je dá se říct váš druhý domov. S touto zemí se pojí obvyklé představy francouzské pohody a ležérnosti. Mohl byste potvrdit, že se něco takového projevuje ať už ve vaší práci nebo v případě vašeho koníčku?

V Paříži jsem působil v přední světové investiční bance, kdy jsem připravoval dokumentaci pro derivátové transakce, které se realizovaly v různých časových pásmech. Byl jsem proto v kontaktu s různými obchodníky ze všech možných států a můžu potvrdit, že francouzská povaha vyzařuje pohodu a občas i ležérnost. Byly to i věčné diskuse s americkými kolegy, kterým vyčítali, že práce není opravdu jediným smyslem života. V Paříži jsem ale spíše načichnul espritem kulturnosti, která je pro Francouze typická, kdy se čile zajímají o umělecké dění, milují svoji historii, a proto i běžně nakupují rukopisy svých velikánů.

„Jednou večer přijdu z práce a na pevnou linku mi volá skryté číslo, které zvednu, a na druhé straně se ozve: „Dobrý den, tady Milan Kundera.““

Jste kromě jiného i předseda Klubu sběratelů autogramů. Co to obnáší?

Je krása mít doma listiny, kterých se v minulosti dotýkal Rudolf II.

Snažím se k našemu koníčku přitáhnout další zájemce a ukazovat, jaká je krása mít doma listiny, kterých se v minulosti dotýkal Rudolf II. nebo jim svěřoval své básně Jiří Wolker a Jaroslav Seifert. Účastníme se pravidelného veletrhu Sběratel, kde prezentujeme své sbírky, zdarma posuzujeme pravost autogramů nebo je oceňujeme. Ještě než přišel koronavirus, pořádali jsme dvakrát ročně autogramiády, na které mohla přijít i veřejnost. Pandemie poznamenala i náš koníček a uvidíme, jak to bude v budoucnu.

Láká sběratelství autogramů nové lidi, nebo je to koníček takříkajíc „na vymření“?

Pozoruji, že se sběratelství velmi rozvinulo na sociálních sítích, zejména Facebooku, kde probíhá čilá výměna adres slavných osobností, nebo si jenom ukazujeme úlovky. Srdečně zveme každého, aby se do naší skupiny Klubu sběratelů autogramů na Facebooku připojil. Nemusíte být ani členem klubu. Můžete se podívat, jak fungujeme, a třeba se nadchnete pro náš koníček, který vám občas umožní uniknout od starostí všedního dne.

Když jsem nastoupil na pozici tiskového mluvčího, přišel mi dopis od sběratele autogramů mluvčích s prosbou o podpis. Jaké zajímavé specialisty máte ve svém Klubu sběratelů autogramů?

Sbírají se samozřejmě podpisy nejen slavných, ale i těch neslavně proslulých osobností, jakou byl třeba Emil Hácha

Znám kolegu, který má ve sbírce ústřižky vlasů slavných osobností, jako je Svatopluk Čech nebo Jakub Arbes. Získal je z pozůstalosti sochaře, který zhotovoval jejich posmrtné masky. Jinak jsou opravdu běžní sběratelé, kteří třeba kompletují všechny fotbalové reprezentanty nebo osobnosti pohřbené na vyšehradském Slavíně. Jeden ze slovenských kolegů se zase v dětství zamiloval do francouzského seriálu Dva roky prázdnin, takže se už dlouhá desetiletí snaží zkompletovat podpisy všech herců.

Sbírají podpisy víc ženy nebo muži?

Na našem koníčku je zajímavé, že v našem klubu je rovnoměrné zastoupení jak mužů, tak žen, což u ostatních druhů sběratelství není právě časté. Pravidelně se stýkám se sběrateli známek a mincí a můžu říct, že u nich je to prakticky mužská záliba. Jsem velmi rád, že u nás je to jiné a vyvracíme prastaré pořekadlo, že sběratelství je výsadou mužů.

Budu-li se bavit o vašem koníčku, co potom pro vás znamená spojení slov smysl v práci či spíš smysl v hobby? A co je konečným cílem – je-li nějaký – ke kterému sběratel směřuje?

Když jsem začínal se sběratelstvím, vytyčil jsem si pár cílů – jako třeba zkompletovat autogramy všech prvorepublikových ministrů. Postupem času jsem zjistil, že je to nereálné, protože někteří politici byli tak krátce ve funkci (vlády se rychle střídaly), že jejich podepsané dekrety či dopisy se prostě neobjevují. Přišlo to vlastně i s věkem, kdy jsem opustil myšlenku, že člověk – sběratel – musí mít všechno. Nové věci se pořád na aukcích nebo mezi lidmi objevují a nevěděl bych, co dříve koupit.

„Znám kolegu, který má ve sbírce ústřižky vlasů slavných osobností, a v Anglii se zrovna nyní prodaly bačkory, ve kterých doma chodil Winston Churchill, za téměř 1,2 miliónů korun. Dejte si proto pozor, co z domu vyhazujete.“

Jak jste to vyřešil?

Žít léta v Paříži tak jako Martin, a nemít podpis nejslavnějšího francouzského četníka, je nepředstavitelné.

Začal jsem proto smysl hledat v krásných a kvalitních písemných památkách, kterými se mohu potěšit, a hřeje mě pocit, že nejen státní archívy, ale i já mám doma kousek naší historie. Práce je důležitá, ale člověk by ji měl správně balancovat dalšími aktivitami, u nichž se může nabít energií, o kterou ho vysilující práce připravila.

Mimochodem, četl jsem, že podpis zakladatele Applu Steva Jobse se draží za vyšší částky, než podpisy členů Beatles, a za astronomické sumy se prý draží i Mozartova písemná pozůstalost. To zní skoro jako „upracuj se k smrti, zemři předčasně a cena tvého podpisu bude veliká…“

Ano. Skoro to tak vypadá, protože autogram zakladatele Apple je považován za podpis, který se během uplynulých 20 let nejvíce zhodnotil – jeho cena rostla v průměru každý rok o neuvěřitelných 24 %. Od ceny 15 tisíc korun, které dosahoval před dvaceti lety, až na nynější hodnotu, která je zhruba 1,2 miliónu korun. Důvodem je nepochybně skutečnost, že Jobs se velmi nerad podepisoval, protože prý pořád pracoval. Slavný je jeho výrok: „Pokud nepřijdete v sobotu do práce, v neděli už nemusíte chodit.“ Je skutečně pravda, že jeho podpisy jsou dražší než autogramy členů Beatles. Obecně platí, že osobnosti, které zemřely mladé nebo se nechtěly podepisovat, takže mnoho památek po nich nezůstalo, jsou drahé.

Bohuslav Bohuněk

Moderní vzdělávání i na váš e-mail

1× do měsíce vám pošleme souhrn těch nejzajímavějších článků o moderním vzdělávání. Buďte napřed!

Přihlášením souhlasíte se zpracováním osobních údajů. Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.