SCIO

scio_web.span_sr-only.basket

I vaše chalupa po babičce může být památkou

Kdysi pracoval jako úředník na pražském magistrátu. Práce ho bavila, pozice úředníka už méně. A navíc ho to táhlo z metropole zpět do rodného města na jihu Čech. Jenže se nedostal na vyhlédnuté místo v nově vznikající neziskové organizaci a tak si Aleš Kozák založil vlastní. Dnes obecně prospěšná společnost Institut pro památky a kulturu mapuje historicky zajímavé české nemovitosti, pomáhá s jejich ochranou, šíří osvětu a taky zaměstnává desítku handicapovaných.

Co je smyslem vašeho stěžejního projektu PROPAMÁTKY?

Jeho posláním je osvěta, kdy se snažíme informovat, inspirovat a propojovat lidi napříč světem památek, tedy ať již se jedná o církevní, technické, světské nebo jiné objekty. S tím jsem organizaci v roce 2007 založil.

Co jste dělal do té doby?

Pracoval jsem v oblasti památek jako magistrátní úředník. Bylo to sice hezké, prolezl jsem v Praze kdejaký kout, ale už jsem nechtěl být úředníkem, srdce mě táhlo na jih. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat. Jsem vystudovaný ekonom, jezdil jsem na různé konference a svého času jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ještě vystudoval architekturu. K tomu nakonec nedošlo. Dnes je to jiné, ale tehdy mi v mé práci úředníka chyběla mezioborovost, například setkávání pro městské úředníky, vlastníky památek, restaurátory, architekty a další lidi z oboru. Tak se zrodila myšlenka na založení obecně prospěšné společnosti Institut pro památky a kulturu. Naší první akcí byla konference PROPAMÁTKY v Dominikánském klášteře v roce 2008.

Proč jste se rovnou nevrhl na klasické podnikání, jak bývá zvykem? Vlastně jste asi první člověk, se kterým se bavím o založení „neziskovky“.

Když jsem se rozhodl odejít z Prahy, tak jsem se v Písku neúspěšně hlásil na místo ředitele vznikající obecně prospěšné společnosti Sladovna. Kvůli výběrku jsem si nastudoval zákon o obecně prospěšných společnostech a vypracoval projekt. A tím, že mě nevzali, tak mě vlastně přiměli přemýšlet nad založením vlastní organizace. Počáteční představa byla, že se ve dvou třech lidech budeme věnovat vzdělávání. Dnes je práce tolik, že máme několik externistů a 12 stálých zaměstnanců. Mimochodem 10 z nich jsou handicapovaní.

„Tím, že mě nevzali na vyhlédnuté místo, tak mě vlastně přiměli přemýšlet nad založením vlastní organizace.“

Jak vypadá práce v neziskových společnostech, třeba ve srovnání se státní správou nebo korporací? Znám jen takové to klišé, že je v nich málo peněz, zato hodně nadšení.

Jen malá technická odbočka – pojem neziskovka není nejlepší, protože i ona může vytvářet zisk, jen ho musí využívat na poslání či účel, za kterým byla založena. Takže existují i bohaté neziskovky. Ale zpět k otázce fungování. Snažím se budovat přátelský tým a i proto na nové kolegyně a kolegy děláme poměrně náročná dvou- tříkolová výběrová řízení.

Jak přesně vybíráte nové kolegy?

Když nepočítám odchody na mateřskou, tak náš tým se prakticky nemění. U nových lidí, kteří mi přijdou fajn, je nejdřív pozvu na kafe do naší redakce, abychom se poznali lidsky, viděli, jak fungujeme, nasáli prostředí. Až pak pokračuje výběrko, zadávám úkoly, které prověřují, co umí. Zaučení trvá minimálně rok, postupně předávám kompetence a nechávám je samostatně pracovat.

Zmiňoval jste, že většina pracovníků jsou lidé se zdravotním handicapem. To také není běžné…

Na mnohých z nich to mimochodem není vůbec vidět. Jak je člověk svázán nějakou představou, tak jsem si kdysi taky myslel, že každý takový člověk se pohybuje na vozíku nebo alespoň s berlemi. Chtěl jsem jít cestou jejich zaměstnávání, protože mi to jednak přišlo fajn a jednak jsem v počátku řešil i otázku financí na provozování internetového portálu. Tehdy, v roce 2012, se nám podařilo získat dotaci na rozvoj sociálního podnikání, tedy na zaměstnání tří handicapovaných redaktorů. Dnes i bez dotace máme 10 takových lidí, nejen redaktorů.

„Hodně fungujeme v režimu home office. I když převažují lidé z jižních Čech, máme kolegyni i ze Zlína nebo kolegu z Prahy.“

Omezuje vás to v něčem?

S ohledem na jejich specifické potřeby je to někdy náročnější na koordinaci. Využíváme k tomu československý systém Sloneek. Jinak hodně fungujeme v režimu home office. I když převažují lidé z jižních Čech, máme kolegyni i ze Zlína nebo kolegu z Prahy.

Můžete přiblížit financování obecně prospěšné společnosti?

Je vícezdrojové. Kromě dotací nabízíme zpoplatněné služby, typicky například pořádáme konference nebo zajišťujeme mediální servis pro města a obce. Dále máme odborné partnery, což je zhruba deset firem. Pobíráme také příspěvky na zaměstnávání lidí s handicapem. V neposlední řadě nás významně podporují i čtenáři sdružení v Klubu PROPAMÁTKY.

A je možnost se nějakým způsobem zapojit?

Těch možností je celá řada. Kdokoliv může odebírat náš e-mailový zpravodaj nebo se stát pravidelným čtenářem tištěného časopisu. Samozřejmě se nebráníme ani spolupráci s firmami, které téma záchrany památek zajímá a chtěly by nás podpořit v naší práci materiálně, znalostí, službou či finančně. Stačí se mi ozvat.

„Památkou může opravdu být třeba i chalupa po babičce nebo cokoliv jiného, co je jedinečné a má svou hodnotu danou stářím,“ říká Aleš Kozák. Na svou chalupu si nicméně vydělal ještě jako student brigádami v Německu.

Zpět k tomu, co děláte. Možná naivní otázka, ale co to je vlastně památka? Něco, co je staré? Nebo něco pod ochranou zákona?

Samozřejmě, že existuje i tento legislativní pohled, který má podobu zákona o státní památkové péči. Ale památkou může opravdu být třeba i chalupa po babičce nebo cokoliv jiného, co je jedinečné a má svou hodnotu danou stářím. Typické je, že památku nelze vyrobit nebo si ji někde objednat, ale vzniká časem. A i když třeba někdo opraví starou kapličku, která není nikde zapsaná, tak stále má jedinečnou hodnotu danou právě časem plus autenticitou místa.

Jsou vám bližší chráněné památky nebo památky typu chalupa?

Mě baví obor jako celek, ale jako majitel staré chalupy dokážu dobře pochopit jiné majitele chalup. Hodně mě baví objevovat na první pohled těžko rozpoznatelné hodnoty. Byl jsem třeba na setkání nazvaném Co jsme si zbořili a jedno z témat se věnovalo továrním komínům. Až tam jsem si uvědomil, jak náročná stavba takový komín je. Komíny často vnímáme jen jako pozůstatek špinavé doby, přitom dřív existovaly zednické party, které se s ohledem na náročnost stavby specializovaly právě jen na ně. A podobně se dnes hodně mluví o originálních stavbách z nedávné minulosti, které rovněž mizí.

„Komíny často vnímáme jen jako pozůstatek špinavé doby, přitom dřív existovaly zednické party, které se s ohledem na náročnost stavby specializovaly právě jen na ně.“

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Je velmi rozmanitý. Hodně jsem u počítače – plánuju a koordinuju akce, hledám informace, píšu e-maily a volám, řeším administrativu. Vedle toho hodně cestuju po celé republice. Teď se snažím řadu věcí převádět na kolegy.

Co vás baví nejvíc?

Hodně mě baví setkávání s lidmi a poznávání památek, které s tím souvisí. Taková setkání s dobře naladěnými lidmi mě vždycky hrozně nabíjí.

Napadá vás příběh nějaké památky, který se vám vryl do paměti?

Třeba pivovar v Lobči, který v hrozném stavu koupili manželé Prouzovi. Zachránili jej a dnes se zde opět vaří pivo, je možné se zde ubytovat nebo navštívit muzeum. Podobné je to i s pivovarem v Kostelci nad Černými lesy, kde vzniká muzeum pivovarnictví. Pak mě napadá Mederův dům v Žatci. Ten opravil nadšenec, který normálně pracuje jako ředitel domova důchodců a přišlo mu líto, jak nemovitost chátrá. Za svůj počin byl dokonce oceněn v soutěži Národního památkového ústavu. Hezký příběh je spojený s Café Fara v Klentnici na jižní Moravě, tedy s farou, kde vznikla kavárna a kde je možné se ubytovat. Nedávno jsem taky narazil na bývalý klášter Augustiánů v Mělníku. Ten převzala dvojice chlapů, kteří utekli z byznysu a objekt zrekonstruovali na bydlení pro seniory. A jako rodák z Písku bych zmínil taky nově opravenou knihovnu, někdejší školu, kde jsem se sám učil číst a psát. Dnes je tam městská knihovna, která byla za citlivou přestavbu dokonce vyhlášena knihovnou roku. Ale vedle toho je tu mnoho příběhů, které nejsou ničím velkolepé a přesto jsou krásné tím, že existují lidé, jež mají k nějakému místu velmi silný vztah a místo se snaží dál rozvíjet.

„Co mi ale opravdu vadí, když někdo ničí věci cíleně, třeba chátrající nádraží Vyšehrad, kde je zjevně cílem, aby budova spadla.“

Co vám naopak rve srdce, když sledujete památky?

Jsou věci, které jsou reverzibilní a nad kterými si tak akorát postesknu a mávnu rukou. Třeba zlaté mřížky v plastových oknech na starých chalupách nebo různě kašírované věci typu falešný kamenný obklad. Často jsou navíc tyto věci dané nevědomostí. Co mi ale opravdu vadí, když někdo ničí věci cíleně, třeba chátrající nádraží Vyšehrad, kde je zjevně cílem, aby budova spadla. O to víc mě pak potěší, když se takový osud podaří zvrátit jako třeba u pražské usedlosti Cibulka.

Jste spokojen s tím, jak se u nás dnes pečuje o památky?

Jsem v zásadě spokojený. Je vidět, co se udělalo i co se stále děje. To se týká soukromého i občanského sektoru, kdy lidé zakládají všelijaké iniciativy a zachraňují různé stavby. Mnohdy tyhle věci fungují na dobrovolnické bázi, kdy lidé něčemu věnují svůj volný čas. A ano, vždycky se pochopitelně může žehrat i na to, co se neudělalo a samozřejmě, že ne všechno je růžové, ale v jádru si dnes u nás opravdu nemůžeme stěžovat. V zahraničí jsou běžně pozadu i v tom, že ještě nerozpoznávají hodnoty konkrétních staveb.

„Studenti se sice učí poznávat slohy, ale v širším pojetí se o památkách nic nedozví. Ani v rámci vysokých škol vlastně neexistuje možnost studovat obor, který by se věnoval výhradně památkám.“

Ve školách se dnes dává hodně prostoru vzdělávání v oblasti ochrany životního prostředí. Nechybí nám vedle toho ale vzdělávání v oblasti ochrany památek? Abychom byli schopni rozpoznat právě tu hodnotu, nebourali cenné stavby a nedávali si do chalup plastová okna?

Je pravda, že studenti se sice učí poznávat slohy, ale v širším pojetí se o památkách nic nedozví. Ani v rámci vysokých škol vlastně neexistuje možnost studovat obor, který by se věnoval výhradně památkám. Jedná se totiž o oborovou kombinaci, kdy se pohybujeme na pomezí technických a humanitních oborů – architektura, stavitelství nebo dějiny umění, filozofie, historie.

Zmiňoval jste, že vlastníte starou chalupu. Jak moc stará je? Realizujete se na ní o víkendech?

Jedná se o poloroubený domeček z roku 1798. Nechci nic pokazit, takže postupuju po velmi malých krůčcích. V rámci první etapy mám za sebou opravenou stodolu s vestavbou. Samotná chalupa na rekonstrukci ještě čeká. Já sám ale nejsem ten typ, co by po práci a o víkendech něco kutil. Baví mě o tom přemýšlet, ale na realizaci si pak pozvu řemeslníky.

To je chalupa po vašich předcích?

Ne, ne. To jsem si koupil. Vydělal jsem si na ni už jako student, když jsem jezdil na brigády do Německa, plus jsem si ještě půjčil od rodičů.

Co pro vás osobně znamená smysl v práci?

Když chodím do práce rád a zároveň když vidím zpětnou vazbu v podobě spokojeného týmu a odvedené práce, která někomu pomáhá nebo dělá radost, tedy našim čtenářům, majitelům památek a dalším.

Bohuslav Bohuněk

Moderní vzdělávání i na váš e-mail

1× do měsíce vám pošleme souhrn těch nejzajímavějších článků o moderním vzdělávání. Buďte napřed!

Přihlášením souhlasíte se zpracováním osobních údajů. Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.