Držel si nůž u hrudníku a přemýšlel, jak složité by bylo provést si operaci prsou

Devatenáctiletý Vašek studuje na pražské Střední průmyslové škole dopravní dvouletou nástavbu v oboru podnikání. Součástí studia je i praktický předmět Řízení firmy, jehož součástí je projekt JA Studentská firma, největší globální vzdělávací projekt na světě založený před více než 100 lety, který byl letos nominován na Nobelovu cenu míru. Vašek si v rámci výuky zkouší pozici ředitele marketingu, jeho spolužák Christian je vicepresident firmy, další spolužák finančním ředitelem… V celkem 11 lidech pod hlavičkou školy vyrábějí něco hodně zvláštního, o čem většina z vás v životě neslyšela – binder, tedy stahovadlo prsou. Chris totiž zároveň patří k lidem, kterým příroda nadělila jiné tělo, než by si přáli. Prošel si kvůli tomu řadou životních zkoušek a díky tomu, že se o svém životě nebojí otevřeně mluvit, je také influencer dobře známý v komunitě lidí řešící otázky transsexuality, jehož aktivity na sociálních sítích sledují řádově desítky tisíc lidí.

Mezi produkty, se kterými studenti v rámci jednotlivých projektů podnikají, se nejčastěji objevují spíš symbolické nápady jako svíčky, kosmetika do koupele, šperky z korálků, bavlněné tašky s potiskem a podobné „životně důležité“ předměty. Binder se vymyká tím, že řeší opravdu nějakou naléhavou potřebu, a ještě není na našem trhu běžně k dostání. Můžete na úvod vysvětlit, co to vlastně je?

Vašek: Jedná se o elastický stahovací pás určený trans klukům, kteří procházejí procesem přeměny z holky na kluka. Název našeho produktu a firmy Booder Company jsme odvodili od anglického boobs – prsa a binder – stahovací pás.

„Na začátku nebylo cílem postavit nejlepší studentskou firmu, která bude bodovat na soutěžích. Cílem bylo dělat něco smysluplného, a pomáhat druhým.“

Jak jste přišli na nápad vyrábět v rámci studentské firmy tento produkt, tuším díky přítomnosti Chrise. Ale docela by mě zajímalo, jak vypadala diskuse s ostatními spolužáky nad finálním rozhodnutím výběru právě takového produktu?

Chris: To bylo docela zajímavé, protože na začátku se vytvořily čtyři skupiny s nápady, v čem budeme podnikat. Protože jeden ze spolužáků je gay, padl i nápad vymyslet něco pro tuto skupinu LGBT lidí. A mě v ten moment napadlo, že drtivá většina pozornosti se upíná právě na lesby a gaye, zatímco transsexuálové zůstávají stranou. V dalších diskusích, zda jít touto cestou, půlka lidí byla pro, půlka proti. Byly to hodně ostré debaty, protože část spolužáků měla určité stereotypní představy o této skupině lidí, a to i když ne všechno zaznívalo nahlas. Já jsem do školy navíc nastoupil nově, takže jsem v ten moment vnímal, že ne s každým jsem si padl do oka. Ale myslím, že postupně se mi dařilo přiblížit mentalitu translidí a i ty, kteří byli původně proti, přetáhnout na svou stranu.

Vašku, jak jsi vývoj diskuse vnímal ty, jakožto zástupce „majority“?

Vašek: Ze začátku jsem měl taky spousty předsudků pramenících z neznalosti a i nechuti zjišťovat si informace, když v tom přeci mám nějakým způsobem jasno. Ale je obrovský rozdíl mezi tím, když si o tom čtete, a když za vámi přijde někdo s osobní zkušeností a z očí do očí vám odvypráví svůj příběh. To je mnohem intenzivnější zážitek. Takže i když na začátku byly diskuse v rámci celého jedenáctičlenného týmu někdy hodně vyhrocené, myslím, že dnes už to většina z nás bere také jako pomoc těmto lidem.

Chris už booder nepotřebuje, ale spolu se svými spolužáky dodává sílu ostatním trans klukům.

O jak velké komunitě lidí mluvíme a s čím se tito lidé potýkají?

Chris: Podle dostupných údajů organizace Transparent žije v České republice přes 30 tisíc transsexuálů. Nejčastěji k uvědomění odlišnosti dochází mezi 12-14 lety. Člověk je v té době dítě a o to je těžší pochopit, co se s ním děje. I když vás pochopí doma, neznamená to, že se vyrovnáte s tím, co máte na těle. Já jsem třeba ve 13 letech stál před zrcadlem, držel jsem si nůž u hrudníku a přemýšlel jsem, jak asi složité by bylo provést si operaci prsou sám. Zaplať pánbůh mě nikdy nenapadlo to udělat, protože se mám až moc rád, a nechal jsem to na odbornících. Ale hlavou se vám honí spousta věcí, protože v České republice lze jakékoliv zákroky provádět až po osmnáctém roce života. A představa šesti let čekání se ve 12 letech zdá jako extrémně dlouhá doba. Kvůli této dysforii, kdy jsem nenáviděl své tělo, když na mě někdo koukal, když mě někdo objímal nebo se mě dotýkal, tak jsem třeba i v létě nosil tátovy obrovské mikiny, aby nebyla vidět prsa, a pochopitelně jsem nechodil ani na koupaliště. Trans lidé se proto potýkají se skutečnými depresemi.

Právě aby nebyla vidět prsa, o to se stará binder. Ten se ale dá objednat ze zahraničí…

Chris: Když jsme doma před pěti lety objednávali dva stahováky ze zahraničí, vyšlo to na pět tisíc. Žili jsme tehdy sami s mámou a bylo to opravdu hrozně moc peněz, takže jsme kvůli tomu další měsíc žili na rýži.

Vašek: Chtěli jsme, aby náš produkt byl cenově dostupnější a taky kvalitnější. Nekvalitní binder dokáže totiž poškozovat zdraví, například způsobuje jizvy nebo vyvolává kožní problémy. Druhý problém, který jsme se snažili vyřešit, je jeho praktičnost daná střihem, materiálem nebo zapínáním. Naše boodry přitom stojí 799 korun.

Tým studentské firmy Booder Comapany

V rámci studentské firmy si pod hlavičkou JA zkoušíte reálně řídit firmu – od jejího založení, vývoje a následné výroby produktu, jeho prodeje až ve finále po likvidaci firmy. Co vy osobně jste se na projektu naučili?

Vašek: Naučil jsem se tvořit storyboard, točit videa, připravovat prezentace, určitě mám i větší schopnost vcítění se do druhých a lépe jiným lidem porozumět, vlastně by mě ani nenapadlo, že někdy budu na takovém projektu pracovat.

Chris: První věc, kterou jsem se naučil, že lidi jsou nespolehliví. Ale abych nebyl negativní, tak jestli mi tahle práce něco dala, tak spolupráci s širokým spektrem lidí. Každý z nich je přitom jiný, nevíte, co od něj můžete očekávat a s každým musíte komunikovat jiným stylem.

Pojďme to ještě trochu rozebrat. Výroba není úplně jednoduchá, jak jste sháněli někoho, kdo vám to bude šít?

Chris: Zajistit, aby booder stahoval, není opravdu jednoduché. Při šití prototypů jsme vystřídali několik šicích dílen. Dokonce jsme původně měli představu, že by boodry šily třeba nějaké šikovné babičky nebo maminky na mateřské a tím by celá věc získala ještě další sociální rozměr. Z hlediska kvality to ale opravdu nebylo možné. Po třech měsících jsme měli osm boodrů, každý jinak ušitý a zkoušeli jsme, který je nejlepší. Nakonec jsme se domluvili ve firmě JA-MA. Zajímavé pak bylo testování boodrů. Oslovili jsme komunitu a našli pár kluků, kterým jsme naše prototypy zdarma poskytli a ti je pak zkoušeli na maximum. Dokonce v nich i spali nebo cvičili. Následně nám dávali zpětnou vazbu, co je dobře a co by vylepšili.

Komunikace s komunitou potenciálních zákazníků byla vůbec stěžejní částí v celém projektu. Můžete k tomu říct ještě něco bližšího?

Vašek: Měl jsem na starost tvorbu reklamních spotů, které představují naši firmu v rámci různých soutěží studentských firem. Zároveň jsme ale spoty sdíleli i na sociálních sítích, kde videa mají desítky tisíc zhlédnutí.

Vím, že stěžejní roli v tom hraje i Chris, který je v rámci této komunity známou osobností.

Chris: Výhodou je, že komunikujeme s uzavřenou skupinou lidí, takže se podobný obsah dá dobře šířit. Zároveň to ale s sebou nese větší odpovědnost v případě nějakého problému. Já v rámci sociálních sítí dělám osvětu od svých 13 let, kdy jsem se ke své odlišnosti veřejně přiznal. Tehdy jsem na Youtube nahrál video, o kterém jsem si myslel, že to uvidí tak akorát moje máma, ale během týdne mělo 100 tisíc zhlédnutí. Od té doby jsem pravidelně své zkušenosti sdílel na sociálních sítích, až jsem si za to v roce 2019-2020 vysloužil ocenění nejúspěšnější trans youtuber v České republice. Co se týká propagace našeho boodru, bylo na místě jeho představení v rámci Instagramu, kde jsme dokázali opravdu zaujmout, a pak v rámci uzavřených facebookových skupin.

V rámci studentské firmy musíte své výrobky taky prodat. Oslovením přes sociální sítě jste tedy vyřešili tento problém?

Vašek: Na základě šablonovitého řešení jsme postavili i velice jednoduchý e-shop, přes který fakticky probíhá vypořádání objednávky.

Mimochodem, kde jste vzali prostředky na rozjezd, když výrobní materiál není nejlevnější a takový webhosting taky není zadarmo?

Vašek: První peníze jsme získali tím, že každý ze členů firmy vložil 500 korun jako základní kapitál. Další finance jsme pak vydělali tak, že jsme uspořádali pro ostatní studenty exkurzi do zázemí Letiště Václava Havla.

Kromě toho, že se v projektu můžete opřít o zkušenosti vašeho pedagoga, vás ale systematicky vede taky mentor, kterým je špičkový manažer. Abychom byli konkrétní tak Heinrich Homola, který mj. v minulosti řídil českou Vitanu. Jak hodnotíte přínos těchto vašich průvodců projektem?

Vašek: Řekl bych, že bychom se bez nich nikam nehli. I když máme nápady, přeci jenom nemáme zkušenosti. Všechno, co nám radí, si ale musíme odpracovat.

Kromě zmíněných ostrých debat, měli jste nějaké další slabé chvilky nebo dokonce krize?

Vašek: Mně skoro přijde, že je to jen sled problémů, které se snažíme nějak vyřešit. Osobně za největší úspěch vnímám to postupné stmelování kolektivu, který byl navíc složen z různých studentů, kde ne všichni se mezi sebou znali. A pak je tu obecný problém, že jedna věc je mít nápad a druhá dotáhnout každou věc do konce.

Chris: Když ponecháme stranou kolektiv, tak to byl určitě zmíněný výběr švadleny nebo šicí dílny. Tenhle problém se s námi táhnul velmi dlouho – buď výroba byla příliš drahá nebo nekvalitní. Podobně se táhla výroba webových stránek, které se nám navíc po měsících příprav smazaly.

„I kdyby si jen jeden kluk řekl, že je tady někdo, kdo mu rozumí, tak je to obrovské vítězství.“

Vnímáte, že realizací svého nápadu v rámci takové instituce jako je škola, nejspíš pomáháte mnoha mladým lidem dodat odvahu o své odlišnosti mluvit a většinové společnosti třeba pomůžete lépe se vcítit do světa a do problémů, se kterými se lidé žijící uvězněni v cizím těle musí vyrovnávat?

Chris: No nestává se to každý den, takže jsem rád, že nevyrábíme třeba nějaké přípravky do koupele. Jsem rád, že v našem případě na začátku nebylo cílem postavit nejlepší studentskou firmu, která bude bodovat na soutěžích, ale že chceme dělat něco smysluplného, a že chceme dělat něco, co bude pomáhat druhým. I kdyby si jen jeden kluk řekl, že je tady někdo, kdo mu rozumí, tak je to obrovské vítězství. A pokud bychom něco vyhráli, tak to bude hezký bonus k tomu, co děláme.

Vašek: Teď jsme se dostali i do třetího kola a tedy do finále mezi top 10 českých projektů v jedné z dílčích soutěžích JA vypsané společností Samsung a rovněž mezi top 10 projektů v soutěži společnosti NN Pojišťovna.

A co když jako bonus ještě něco vyděláte?

Vašek: Chceme pokračovat ve čtrnáctileté tradici naší školy a dát část zisku na Dětské centrum při Thomayerově nemocnici v Praze.

Berete stále Booder Company jako školní projekt, který jednoho dne skončí, a nebo si dovedete představit, že byste v této oblasti dál podnikali? Skoro bych měl obavy, že pokud to studentským projektem skončí, mnoho lidí by mohlo být zklamáno.

Chris: Součástí projektu Studentská firma je i závěrečná likvidace firmy. Ale už jsme se bavili o tom, že bychom pak pokračovali ve standardním podnikání. Máme nápady, jak bychom rozšířili nabídku o další produkty, a to nejen pro kluky, ale i pro holky. A taky bychom se chtěli věnovat i dalším aktivitám. Už nyní třeba připravujeme přednášku pro zdravotnickou školu o transsexualitě a jak se chovat k těmto lidem. A jednou bychom se chtěli vydat i za hranice, třeba na Slovensko.

Vašek: Chceme přijmout zodpovědnost za to, že jsme těmto lidem naservírovali světlo na konci tunelu v počátku jejich cesty za přeměnou. Přišlo by nám škoda zahodit všechno, co jsme dosud vybudovali a stále budujeme.