Čeština
English
Gerhard Roth: Ne pro školu... Vzdělávání je nepřetržitý experiment
Pro pedagogy, kteří chtějí reformovat, nesmí být vědomosti zaměřené na tradiční (zastaralý) vzdělávací kánon, nýbrž mají kromě nepostradatelných základních vědomostí o historii, kultuře a umění obsahovat i nepostradatelné základní vědomosti z matematiky, přírodních věd a techniky a všední praktické vědomosti, například o panujících společenských a politických poměrech, o právním systému, zdravotní péči atd. Na německých školách se nepochybně stále ještě vyučuje příliš mnoho zbytečností, které se dají zdůvodnit pouze historicko-ideologickými argumenty nebo odborným šovinismem („kdo nemá v oboru X, tedy v mém oboru, důkladné znalosti, není vzdělaný“),
Ještě obtížnější je to s všeobecnou definicí „zralé osobnosti“. Jde v tom případě o rozvíjení „občanských ctností“, jako je disciplinovanost, píle, věrnost, upřímnost, vytrvalost, vědomí povinnosti, o nichž se tvrdilo, že se s nimi dá řídit koncentrační tábor stejně jako pečovatelské zařízení? Nebo je třeba zaměřit svůj pohled spíše na „lidské ctnosti“, jako je ochota pomáhat, láska k bližnímu, solidarita, respektování ostatních, tolerance, trpělivost, vědomí zodpovědnost a svědomitost? Kritický pozorovatel bude argumentovat, že pokud jde o lidské soužití v blahobytu, nemůže být druhé bez prvního. Zajímavé však je, že v diskuzi o „primárních“ a „sekundárních“ ctnostech schází rozvíjení ke kritickému myšlení, čehož nelitují ani levicoví, ani pravicoví ideologové. Stejně tak se nemluví o schopnosti kritizovat, aniž bychom zranili (velké umění), snášet kritiku, aniž bychom snovali plány na pomstu, vést lidi, aniž bychom nad nimi panovali, a rozvíjet vlastní síly, aniž bychom škodili ostatním. Takové schopnosti se mohou a musejí nacvičovat a to je ve věci rozvíjení osobnosti podstatný úkol školy.
Náš vzdělávací systém je velkoplošně izolovaný před kritickým prověřováním. Určitě existuje dostatek pokusů o reformu, které podnikají zčásti „ze shora“ školské úřady a částečně „zdola“ učitelky a učitelé. První zmíněné pokusy pocházejí z kanceláří, vymysleli je buď politici, kteří vyznávají určitou stranickou ideologii, nebo školští úředníci, kteří jsou jako bývalí učitelé rádi, že už nemají se školou nic společného. V žádném z případů mně známých se tyto shora nařízené experimenty nekonaly na základě důkladného seznámení se seriózními empirickými poznatky. O nic lépe to nevypadá, když se díváme na reformní snahy „ze zdola“, které vycházejí od samotných učitelů. Většinou se zde postupuje podle obsažné pedagogicko-didaktické rádcovské literatury, která není příliš zakalena vědecky fundovanými poznatky. Týká se to třeba údajné postradatelnosti frontálního vyučování, konceptů pro „vlastní organizaci“ nebo „konstruktivistického“ učení, velebení školy bez námahy a stresu atd. Jelikož doposud – a zřejmě na dlouhou dobu – neexistuje žádná školní pedagogika působící všeobecné blaho, je nutné experimentovat, musí se to však dít pod podmínkou seriózní externí evaluace.
V nouzi, respektive i bez nouze se školské úřady často orientují na zdánlivě vysoce vědecké koncepty, třeba na ty od zástupců mého oboru, neurovědců, kteří propagují lepší pedagogiku a didaktiku, než tu z dosavadních konceptů, pocházejících převážně z oblasti duchovních a sociálních věd, dokonce doporučují formu „nepřátelského převzetí“. To se však záhy ukazuje jako omyl, protože neurovědci mohou do této oblasti sami o sobě přidat jen málo nových obsahů a potřebují úzce spolupracovat s pedagogickou psychologií a psychologií osobnosti. Neurovědci a psychologové zase nemohou sami nahradit pedagogiku a didaktiku. Neurověda zpravidla přispívá v tom, že poukazuje na mechanismy, které jsou základem učení a vyučování a kognitivních a emocionálně-motivačních procesů, které se s tím pojí.
I po té, kdy vezmeme ohled na všechny tyto kritické body, zůstane vzdělávání experimentální oblastí. Společnost a obraz člověka, který v ní zrovna převládá, se mění a jen stěží něco následuje tyto změny tak zřetelně, jako vzdělávací systém, i když se stejně zřetelným zpožděním.
Gerhard Roth, Univerzita Brémy
(Vybrala a přeložila Kateřina Lepičová)
Zdroje:
http://www.radiobremen.de/nordwestradio/sendungen/nordwestradio_journal/audio69410-popup.html