Základní klasifikace testů

Základní klasifikace testů

Není test jako test. K tomuto závěru lze snadno dojít například na základě úvahy o tom, jaké požadavky jsou kladeny například na přijímací test ke studiu v některém typu školy nebo na test, který je součástí nějaké závěrečné zkoušky (třeba maturity). V prvním případě splní test svůj účel v případě, že dostatečně průkazně a spolehlivě rozdělí testované na lepší a horší, přičemž není až tak důležité, zda lepší znamená objektivně dobrý a horší vzhledem k nějakým standardům špatný (nevyhovující). Ve druhém případě jde především o zjištění, jak splňují vědomosti testovaných předem stanovené požadavky, není ale tentokrát důležité, kdo je vůči ostatním lepší nebo horší (ideální by dokonce v tomto případě bylo, kdyby všichni testovaní byli stejně kvalitní a ti nejlepší). U závěrečné zkoušky se obvykle zjišťuje, kolik se toho testovaní naučili ve škole, kterou končí, u přijímacích zkoušek je důležité i to (nebo dokonce především to), jakou schopnost hodně se toho naučit uchazeči o přijetí mají. Představa, že ke všem těmto účelům lze použít nějaký univerzální typ testu, je iluzí. Následující příklady ukazují nejvýznamnější typy testů, používané k diagnostickým účelům.

Srovnávací testy - testy relativního výkonu

Úkolem srovnávacích testů je rozdělit testované podle úrovně jejich vědomostí na škálu od nejlepších k nejhorším. Typickým místem pro srovnávací testy jsou přijímací zkoušky. Není zpravidla důležité, aby test svým obsahem pokryl vyčerpávajícím způsobem celý předem probraný předmět, naopak je vhodné vybrat takové partie, o nichž se lze domnívat, že dobře rozliší lepší studenty od slabších. V ideálním případě je průměrná úspěšnost testovaných mezi 50 a 60 % správně zodpovězených úloh, důležitým kritériem použitých úloh je jejich diskriminační schopnost. Délku testu i poměr lehčích a těžších úloh je třeba na základě výsledků předběžné pilotáže testu zvolit tak, aby zejména v oblasti pořadí testovaných, kudy povede hranice mezi např. přijatými a nepřijatými, byly rozdíly mezi jejich úspěšností v testu dostatečně průkazné. Využití srovnávacích testů pro klasifikaci je velmi sporné a nedoporučuje se. Je velmi nešťastné, pokud u testu, který rozhoduje např. o přijetí uchazeče na jím zvolenou školu, nejsou známy základní kvality testu vyjádřené reliabilitou a směrodatnou odchylkou výsledků (viz článek o posuzování kvalit testu), protože se snadno může stát, že právě na hranici přijímaných a nepřijímaných uchazečů je vliv náhody a neurčitosti v měřicí schopnosti testu větší než reálné rozdíly v kvalitách uchazečů. Zjednodušeně řečeno, ke studiu jsou přijati horší uchazeči, kteří měli v danou chvíli štěstí.

Ověřovací testy - testy absolutního výkonu

Úkolem ověřovacích testů je zjistit, do jaké míry testovaný splňuje předem stanovená a známá kritéria nebo standardy. Testovaný není srovnáván s ostatními, ale s „ideálním žákem“, který učivo dokonale ovládá (nebo ovládá podle představ tvůrců testu nebo obecného názoru). Nejlepším možným výsledkem ověřovacího testu by byla situace, kdy všichni testovaní by dosáhli 100 % správných odpovědí (takový výsledek by u přijímací zkoušky byl naopak nepoužitelný, pokud není možné přijmout všechny uchazeče). Test by měl pokrývat přinejmenším všechny významné partie učiva. Kvalitní ověřovací test je spolehlivým nástrojem pro průběžnou nebo závěrečnou klasifikaci. Předem je však třeba mít stanoveno, jaký výsledek v testu znamená, že testovaný požadavkům zkoušky vyhověl či nevyhověl, případně vyhověl na jaký stupeň (u srovnávacího testu - např. přijímací zkoušky - je většinou stanoven procentní podíl přijímaných bez ohledu na to, jaký nejhorší výsledek bude tvořit spodní hranici přijímaných). Největší chybou u ověřovacích testů je situace, kdy testovaní předem neznají přesné požadavky na rozsah vědomostí pro dosažení úrovně "vyhověl".

>> podrobnější pojednání o testech absolutního a relativního výkonu

Testy výsledků výuky

Jiným kritériem rozdělování testů je to, zda hodnotí zpětně dosažení nějakých stanovených cílů, nebo zda testují schopnost dosáhnout určitých výsledků v budoucnu. Čtenář, který dočetl až sem, jistě odhadne, že test výsledků výuky bude zdaleka nejčastěji testem ověřovacím (např. maturitní zkouška). Pro tento typ testu je důležité, aby svou formou korespondoval s obsahem a způsobem výuky a pokud možno prokazatelně měřil to, co testovaný výukou skutečně získal (ne tedy to, s čím například do dané školy již přišel). Právě oddělení vrozených a jinde získaných předpokladů od přínosu vlastního školního vzdělávání je nejčastějším problémem, se kterým se lze u nepříliš kvalitně připravených testů setkat.

Test studijních předpokladů

Test studijních předpokladů, jak název napovídá, zkoumá, jaký má testovaný vnitřní potenciál rozvinout dosavadní vědomosti a dovednosti. Je zarážející, jak malý podíl má tento typ testu v přijímacích zkouškách na střední i vysoké školy v ČR. Představa, že jde o víceméně standardní IQ-testy, je mylná. Mnohaletá zahraniční zkušenost ukazuje, že další studijní úspěšnost je v mnohem lepší korelaci právě k testům předpokladů, než k ověřovacím testům výsledků výuky, které se v přijímacím řízení běžně užívají. Podrobnější popis testu obecných studijních předpokladů lze najít v části věnované jednotlivým testům Scio.

Uvedený přehled není ani zdaleka vyčerpávající; ukazuje však, že názor „test si každý učitel umí sestavit sám" není, bohužel, odrazem ani zdaleka nejnovějších poznatků z oblasti teorie vzdělávání.