Výstupní hodnocení jako krok správným směrem (Učitelské noviny, 24.1.2006)

Výstupní hodnocení jako krok správným směrem

Podle § 51, odstavce 5 nového školského zákona je povinností každé základní školy, aby svým žákům vydala tzv. výstupní hodnocení o tom, jak žák dosáhl cílů vzdělávání. Výstupní hodnocení žáků základních škol je součástí kurikulární reformy a jeho smyslem je zejména to, aby se prohloubila komunikace mezi nižším a vyšším stupněm vzdělávání v rámci vzdělávacího systému, a aby se tím pádem zvýšil vliv základních škol při přechodu jejich žáků na školy střední.


Na prvním místě je nutno říct, že je to krok správným směrem. V mnoha vyspělých zemích, které jsou ČR zároveň kulturně i geograficky blízké (např. v Německu nebo Rakousku), je míra vlivu nižšího vzdělávacího stupně v okamžiku přechodu na vyšší úroveň ještě citelnější a má povahu respektovaného doporučení. Takové aspirace reforma vzdělávacího systému v ČR zatím nemá, ale to neznamená, že by výstupní hodnocení bylo polovičatým řešením. Vzdělávací systém je velice složitý a vyžaduje pozvolné - nikoli skokové - reformní kroky, které umožní jeho modernizaci a následné zkvalitnění vzdělávání. Výstupní hodnocení takovým pozvolným krokem je a jeho jednoznačnou předností je přenos informací o žákovi z místa (základní škola), kde ho znají a kde o něm mohou relevantní informace podat, na místo, kam na své vzdělávací dráze směřuje (střední škola). Zde musí být nutně hodnocen na základě relevantních kritérií, která se vztahují přímo k němu samému, nikoli pouze k abstraktním hodnotám vyjádřeným pouze umístěním nad nebo pod „čarou“ přijetí na střední školu.
Toto je primární náhled, který je třeba výstupnímu hodnocení věnovat a je evidentní, že se jedná o náhled pozitivní. Skutečně, pokud se podaří institut výstupního hodnocení uvést do praxe, bude mít na kvalitu vzdělávání v České republice ozdravný vliv. Zároveň je ale třeba dbát na to, aby byl uveden do praxe takovým způsobem, který nezpůsobí výrazné přechodové problémy.


V tomto ohledu se za současné situace nedá říct, že by vše probíhalo hladce. Tyto problémy se týkají, jak jinak, zejména samotné realizace výstupního hodnocení na základních školách. Podle reakce samotných učitelů se nejedná pouze o komplikace v jednom jasně stanoveném a izolovaném bodě, ale o koncentraci problémů zahrnující načasování výstupního hodnocení, přípravu na něj, použití metodologických nástrojů, rozpor v cílech hodnocení nebo třeba administraci výstupních hodnocení.


V nastartovaném postupu uvedení kurikulární reformy do praxe se tak objevují rozsáhlá místa, která jsou shledávána jako těžko realizovatelná nebo nejistá ve výsledcích a hrozí, že se z dobré vize stane jakási velice nepříjemná povinnost, a že tím pádem bude výstupní hodnocení od začátku vnímáno ne jako šance ke zkvalitnění českého vzdělávacího systému, ale jako zákonná povinnost, kterou je nutno stůj co stůj splnit nejlépe i za cenu toho, že se jeho podstata – zpřesnění informací o žákovi při jeho přechodu mezi stupni vzdělávacího systému - nějak obejde.


Dne 24.11. 2005 se na toto téma konal kulatý stůl ke vzdělávací politice organizovaný SKAVem, který si vzal za své téma "Výstupní hodnocení žáků ZŠ - vize a realita". Zájem, účast (nebylo si doslova kam sednout) a aktivita, jakým se tato diskuse ze strany pedagogů těšila, svědčí o tom, že i pro ně se jedná o téma s největší prioritou. Učitelé základních škol vznesli celou řadu dotazů a kritických připomínek vyplývajících z nedostatečné zkušenosti a informovanosti. To je u tak závažného a důležitého institutu, jakým výstupní hodnocení jistě je, závažný nedostatek. Dojmy převážné většiny z nich shrnul ve svém vystoupení ředitel základní školy náměstí Interbrigády Jindřich Kitzberger, který se dotkl zejména tří bodů.


Na prvním místě je podle něj chybné hodnotit žáky devátých tříd podle cílů vzdělávání obsažených v RVP. Ty budou ve všech školách, vyjma škol pilotních, postupně zaváděny až dalším rokem a většina žáků základních škol proto nebyla podle těchto cílů připravována. Dalším problematickým uzlem na cestě k výstupnímu hodnocení jako dobrému evaluačnímu nástroji je podle ředitele Kitzbergera samotný obsah výstupního hodnocení a bezradnost mnoha učitelů s tím, jak ho naplnit. Kromě zvýšeného očekávání dětí a rodičů, kterých se hodnocení přímo týká, a kteří jej netrpělivě očekávají, je s velkým napětím očekáván také postoj středních škol, které zatím – vzhledem k nejistotě skutečné vypovídací hodnoty – zaujímají k výstupnímu hodnocení coby kritériu přijímacích zkoušek velmi rezervovaný postoj. Dosavadní dojmy středoškolských pedagogů předložil v navazujícím příspěvku ředitel Gymnázia Karviná Bohumil Vévoda, který prohlásil za nezodpovědné, aby byli uchazeči o studium na střední škole posuzováni podle hodnocení, jejichž výpověď je z již zmíněných důvodů zkreslená a zavádějící. Zmínil se také o velmi náročné administraci, která ředitelům středních škol využití výstupních hodnocení ztěžuje, i kdyby byla tato hodnocení kvalitní.


Ze strany českých pedagogů nelze považovat jejich připomínky, komentáře a kritiku za vyjádření nedůvěry v kurikulární reformu nebo nechuť se jí zabývat a podrobovat. Je naprosto pochopitelné a namístě, že své připomínky k její realizaci vznášejí a měli by tak činit v ještě větší míře. Jedině tak je možné dosáhnout toho, aby dobrý záměr byl také dobře zaveden. Zrovna v případě výstupních hodnocení velmi záleží na tom, aby jeho první plošná realizace proběhla v co možná nejlepším světle, aby učitelé získali potřebné zkušenosti a aby žáci nebyli tímto aktem diskriminováni. V opačném případě bude každý další rok sledován s apriorní nedůvěrou veřejnosti, potažmo médií. Zatímco od učitelů se dá očekávat kritika věcná a konstruktivní, ze strany médií může jít často o problematizaci, která nepovede k žádnému konkrétnímu zlepšení a celý proces pouze přibrzdí nebo znesnadní. To by byla zbytečná ale významná komplikace tam, kde je to skutečně nejméně vhodné.


Buď jak buď, první výstupní hodnocení už mají být hotova. I za stávající situace je proto nutné, aby se pedagogové snažili kromě polemiky o nutných zlepšeních a změnách realizovat výstupní hodnocení na principech objektivity, spolehlivosti a platnosti. Že se v tomto směru snaží vyvíjet značnou aktivitu, doložil ředitel Jindřich Kitzberger: „Domluvili jsme si seminář, který nás velmi hezky uvedl do problematiky (výstupního hodnocení, pozn. autora) – musím uznat, že byl velmi podnětný, ukázal nám spoustu praktických příkladů, dobře naznačil, kudy se do problému dostaneme, jaký zvolit metodický postup. Pokud by mohl být prvním z řady asi tak 10 dalších, které by teprve uvodili vlastní 1-2 letou práci. Ale o takovém luxusu samozřejmě nelze uvažovat, takže jsme se rovnou pustili do řešení a do konkrétních pokusů výstupní hodnocení formulovat.“
V tomto případě je skutečně nutné vyjít učitelům vstříc a uvědomit si, že se po nich skutečně chce něco, na co nebyli dostatečně připraveni a co zároveň vyžaduje přípravu důkladnou a dlouhodobou. Za nejlepší přípravu lze jistě považovat praxi samotnou, ale i ta přece musí být postavena a podložena pevným teoretickým základem. Směrodatná doporučení a rady v tomto směru je třeba čerpat od odborníků, kteří se oblasti vzdělávání dlouhodobě věnují. Například PhDr. Jana Nováčková, CSc. představila v rámci kulatého stolu SKAVu ne snad vademecum k řešení všech problémů, které při realizaci výstupního hodnocení na učitele čekají, ale její rady byly podány tak, aby si učitelé mohli udělat jasnou představu, kterou cestou se dát a co je naopak pro výstupní hodnocení nevhodné. Teoretickou pomoc tohoto charakteru je potřeba distribuovat učitelům přijatelnou a účinnou formou. Jak naznačil ředitel Kitzberger, mohou školy organizovat semináře, jinou formou může být využití internetu, samozřejmě tam, kde to je efektivní. K tomuto účelu zprostředkovala společnost Scio závěry doktorky Nováčkové v internetovém kurzu, který by mohl být učitelům dobrým vodítkem.
Existují i další možnosti, jak se na výstupní hodnocení dobře připravit a je nutné jich využít. Samozřejmě, že souběžně s tím musí nadále probíhat diskuse o tom, co je možné uskutečnit a jak toho nejlépe dosáhnout. Jedině tak je možné počítat s tím, že bude odborná i laická veřejnost školské reformě i v příštích letech nakloněna a že se tak podaří vzdělávání v ČR zkvalitnit.



O autorovi: Bohumil Kartous, Scio