Čeština
English
E-shop s produktyUčitel bez expertního kabátu (Psychologie dnes, 28.2. 2006)
České školství čeká reforma, jež má být údajně největším zlomem od dob Marie Terezie. Žákům by měla jednoznačně pomoci, otázkou je, jak se s ní vypořádají učitelé.
V šedesátých letech minulého století proběhl v dánských školách průzkum na téma: Co se děti ve škole vlastně naučí? Co jim ze základní školy zůstane do dospělosti? Ukázalo se, že z učiva si po několika letech nepamatují téměř nic, po osmi letech ve školních lavicích je jim však vlastní respekt k autoritám, loajalita a pravidlo, že dospělí mají vždycky pravdu. Místní odborníci odsoudili zakotvenost školství v memorování, frontální výuce (tedy výuce spočívající na výkladu učitele, neumožňující individuální tempo) a autoritativních učitelích. Po chvíli analýz a plánování se začalo reformovat postupně téměř v celé západní Evropě. Nyní doletěla reformační vlna do České republiky, kde se školství potýká s podobnými problémy jako před půl stoletím v Dánsku. Od školního roku 2007/2008 by měl vejít v platnost nový školský zákon. Reforma, kterou přináší, je velkou výzvou našim učitelským sborům.
Neučte učivo, ale žáky
Podle nového školského zákona bude obsah učiva podléhat takzvaným rámcovým vzdělávacím programům, jež vymezují cíle školství na celostátní úrovni. Konkrétní náplň učiva však bude na jednotlivých školách: Každá si může podle svých priorit, potřeb žáků a obce vytvořit vlastní vzdělávací program. To školám poskytne velkou příležitost realizovat představy o podobě základního vzdělávání. Učitelé jsou nově přizváni k tvorbě obsahu výuky (v rámci své školy) a mají příležitost se aktivně podílet na promýšlení a formulaci vlastních vzdělávacích cílů. Zvýšená odpovědnost, nezávislost a větší požadavky na kreativitu a celkové pedagogické schopnosti by měly vést k navrácení ztracené prestiže učitelskému povolání a přispět k profesnímu růstu učitelů.
Reforma však do postavení učitele zasahuje ještě jiným způsobem. Před vyučujícími stojí úkoly související, v důsledku však mnohem těžší: Spolu s reformou by měli změnit i svůj postoj vůči žákům, začít více spolupracovat mezi sebou a změnit vyučovací metodu. Podstata nového kurikula totiž spočívá v odklonu od naší staré dobré rakousko-uherské školy postavené na memorování, ke škole zaměřené na dovednosti žáka, takzvané klíčové kompetence. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání učitelům říká, že nemají učit učivo, ale žáky - učivo je jen prostředkem pro dosahování klíčových kompetencí, jež jsou cílem. Důvodem je dlouhodobě zřejmá neefektivnost frontální výuky a nevyužitelnost memorovaných poznatků. Aby se děti připravily na evropský trh práce, musí se naučit komunikovat, spolupracovat, řešit problémy, být vnímavé ke svému okolí. To se dosud v současné české škole neučí. Jinými slovy: Jak reforma na jedné straně roli učitele posiluje, na druhé mu ubírá dosud automatickou prestiž spojenou s expertním kabátem.
Současní pedagogové předávají žákům své znalosti, standardní a "správné" postupy řešení problémů. Jejich praktická aplikace zpočátku vede k lepším výkonům jejich svěřenců. Potlačeny však jsou individuální preference a jedinečné vlastnosti žáků. Tento přístup je pro učitele svým způsobem jednodušší, neboť udržuje závislost žáků na učiteli jako odborníkovi, což posiluje jeho ego a vytváří iluzi moci. Žáci mohou o učiteli jakkoli pochybovat, ale jakmile má připravené odpovědi na jejich otázky a odpřednáší výklad, který se oni musejí naučit, zůstává mu neotřesitelná a nezpochybnitelná expertní autorita. Po reformě se však situace obrátí: od důrazu na výuku se přejde k důrazu na učení se. Cílem vzdělávacího procesu nebude v první řade předávání znalostí, ale trénink klíčových kompetencí. Při předávání znalostí by tedy učitelé po reformě neměli být modelem toho, kdo všechno zná, ale toho, kdo umí s žákem co nejlépe pracovat. Reforma tak v podstatě nutí učitele, aby byli více pedagogy než odborníky na své předměty.
Boj o novou autoritu
Autoritu učitele můžeme rozložit do dvou složek: Jednak je to autorita vycházející z pedagogovy osobnosti, čerpající z jeho charismatu, sociálních dovedností, z jeho vztahu s žáky - a pak je to autorita formální, vyplývající ze statutu učitele. Podobně tak nový školský zákon rozlišuje kompetence učitele na osobní a profesní. S reformou bude omezována formální autorita pedagogů. Jaký to bude mít dopad na učitele? Jejich osobnosti budou méně chráněny systémem a budou se muset více spoléhat na svou prezentaci, svou schopnost s žáky komunikovat a zaujmout je. Učitelé budou jistě mnohokrát čelit frustraci z toho, že neumí žákům odpovědět na jejich otázky, že nedávají přímé odpovědi a jen konzultují. Jak této frustraci čelit? Nejjednodušším návratem do bezpečného světa bude totiž právě návrat do role předešlé. Mnozí se do ní jistě budou ještě po několik let vracet a někteří z ní možná ani nevyjdou.
Pomoci jim mohou zkušenosti kolegů ze zahraničí: Podobným obratem jako naši učitelé totiž v průběhu posledních deseti let prošli pedagogové v mnoha zemích západní Evropy. Ve Velké Británii se posun dokumentuje v přeměně slova teacher na consultant a samotné slovo teaching ze škol mizí. Ve skandinávských zemích, například v Dánsku, dochází v roli učitele k ještě většímu posunu. Díky projektovému vyučování, učení se v mezipředmětových skupinách a týmové kooperaci došlo téměř k odstranění výuky typu jeden učitel jedna třída. Ve třídě je často najednou několik pedagogů, pracujících s různými skupinami žáků. Tím je klasická autorita učitele nabourána přítomností dalšího dospělého.
Podobnou evoluci jako dnes učitelé, avšak o pár let dříve, zaznamenali též koučové ve sportu (následně se koučování a nedirektivní role konzultantů rozšířily i do jiných společenských oblastí). V koučování můžeme vidět paralelu s novou rolí učitele. Koučování totiž neučí, ale pomáhá učit se. Stejně jako nový styl výuky na školách je koučování protipólem přikazování a kontroly. Neznamená to však, že učitelé mají žáky "hodit do vody" a čekat, že se naučí plavat - to by nejspíš pracně objevovali něco, co už dávno vynalezl někdo jiný. Role kouče spočívá v tom, že žáka směruje a dává pozor, aby postupy, které používá, byly efektivní, aby si osvojil vhodné návyky.
Inspirace z alternativních škol
Stejně jako v zahraničí mají podobnou zkušenost alternativní školy. Ve školách daltonského typu učitel vytváří ve třídě bezpečné prostředí - studenti se nemusí obávat reakce na své nápady, myšlenky a názory ani ze strany učitele, ani spolužáků. Učitel připouští, že neexistuje jedna správná odpověď na každou otázku, a raduje se z toho. Pokládá studentům i takové otázky, které rozvíjejí myšlení vyššího řádu, zvládá metody rozvíjející aktivní učení a kritické myšlení a časem je schopen zavádět vlastní aktivity a strategie podle potřeb svých studentů. Navozuje příležitosti pro rozvoj samostatného a kritického myšlení žáků, což znamená, že jeho výuka nespočívá pouze na faktech a jejich reprodukci při zkoušení, ale zahrnuje problémové úlohy s nejednoznačnými řešeními. Učitel si zvyká na to, že každý student si z učební činnosti odnese jiné poznatky a dovednosti, a to podle svých potřeb, zájmů, typu talentu a podobně. Z toho plyne, že učitel se více zabývá učením každého žáka individuálně. V alternativních školách mají také dlouhodobé zkušenosti s písemným hodnocením, které nový zákon přináší. Na konci základních škol jsou třídní učitelé povinni napsat o každém žákovi výstupní hodnocení, které shrnuje žákovy schopnosti, dovednosti, motivaci k učení a doporučení další vzdělávací cesty. I zde z toho vyplývá shodný požadavek na učitele - musí mít hlavně dostatečné pedagogicko-psychologické povědomí.
"Nejdůležitější je, aby učitelé pochopili, o čem reforma je a proč se vůbec má škola měnit," říká Petr Smejkal, učitel dějepisu na jednom z pražských gymnázií. Bez hlubšího pochopení reformy se totiž může stát, že někde jen upraví nadpis na stávajících tematických plánech, přidají do učebních plánů další hodiny českého jazyka a matematiky, a pojedou dál stejným způsobem, jak jsou zvyklí. Za nejtěžší úkol připravované reformy Petr Smejkal považuje intenzivní a systematické vzdělávání ředitelů a učitelů, které změní jejich myšlení a zajeté stereotypy, naučí je spolupracovat, pracovat v týmu, vzájemně se uznávat, respektovat své žáky i jejich rodiče. Základem všech pozitivních změn ve škole je změna vztahů mezi učiteli navzájem, mezi učiteli a žáky a také mezi učiteli a rodiči."
Autor: Barbara Čechová (1979) - Absolvovala Právnickou fakultu a nyní dokončuje studium psychologie na FF UK. Pracuje ve společnosti Scio jako vedoucí sekce rozvojových projektů. Je členkou rady Asociace školských poradců.
V šedesátých letech minulého století proběhl v dánských školách průzkum na téma: Co se děti ve škole vlastně naučí? Co jim ze základní školy zůstane do dospělosti? Ukázalo se, že z učiva si po několika letech nepamatují téměř nic, po osmi letech ve školních lavicích je jim však vlastní respekt k autoritám, loajalita a pravidlo, že dospělí mají vždycky pravdu. Místní odborníci odsoudili zakotvenost školství v memorování, frontální výuce (tedy výuce spočívající na výkladu učitele, neumožňující individuální tempo) a autoritativních učitelích. Po chvíli analýz a plánování se začalo reformovat postupně téměř v celé západní Evropě. Nyní doletěla reformační vlna do České republiky, kde se školství potýká s podobnými problémy jako před půl stoletím v Dánsku. Od školního roku 2007/2008 by měl vejít v platnost nový školský zákon. Reforma, kterou přináší, je velkou výzvou našim učitelským sborům.
Neučte učivo, ale žáky
Podle nového školského zákona bude obsah učiva podléhat takzvaným rámcovým vzdělávacím programům, jež vymezují cíle školství na celostátní úrovni. Konkrétní náplň učiva však bude na jednotlivých školách: Každá si může podle svých priorit, potřeb žáků a obce vytvořit vlastní vzdělávací program. To školám poskytne velkou příležitost realizovat představy o podobě základního vzdělávání. Učitelé jsou nově přizváni k tvorbě obsahu výuky (v rámci své školy) a mají příležitost se aktivně podílet na promýšlení a formulaci vlastních vzdělávacích cílů. Zvýšená odpovědnost, nezávislost a větší požadavky na kreativitu a celkové pedagogické schopnosti by měly vést k navrácení ztracené prestiže učitelskému povolání a přispět k profesnímu růstu učitelů.
Reforma však do postavení učitele zasahuje ještě jiným způsobem. Před vyučujícími stojí úkoly související, v důsledku však mnohem těžší: Spolu s reformou by měli změnit i svůj postoj vůči žákům, začít více spolupracovat mezi sebou a změnit vyučovací metodu. Podstata nového kurikula totiž spočívá v odklonu od naší staré dobré rakousko-uherské školy postavené na memorování, ke škole zaměřené na dovednosti žáka, takzvané klíčové kompetence. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání učitelům říká, že nemají učit učivo, ale žáky - učivo je jen prostředkem pro dosahování klíčových kompetencí, jež jsou cílem. Důvodem je dlouhodobě zřejmá neefektivnost frontální výuky a nevyužitelnost memorovaných poznatků. Aby se děti připravily na evropský trh práce, musí se naučit komunikovat, spolupracovat, řešit problémy, být vnímavé ke svému okolí. To se dosud v současné české škole neučí. Jinými slovy: Jak reforma na jedné straně roli učitele posiluje, na druhé mu ubírá dosud automatickou prestiž spojenou s expertním kabátem.
Současní pedagogové předávají žákům své znalosti, standardní a "správné" postupy řešení problémů. Jejich praktická aplikace zpočátku vede k lepším výkonům jejich svěřenců. Potlačeny však jsou individuální preference a jedinečné vlastnosti žáků. Tento přístup je pro učitele svým způsobem jednodušší, neboť udržuje závislost žáků na učiteli jako odborníkovi, což posiluje jeho ego a vytváří iluzi moci. Žáci mohou o učiteli jakkoli pochybovat, ale jakmile má připravené odpovědi na jejich otázky a odpřednáší výklad, který se oni musejí naučit, zůstává mu neotřesitelná a nezpochybnitelná expertní autorita. Po reformě se však situace obrátí: od důrazu na výuku se přejde k důrazu na učení se. Cílem vzdělávacího procesu nebude v první řade předávání znalostí, ale trénink klíčových kompetencí. Při předávání znalostí by tedy učitelé po reformě neměli být modelem toho, kdo všechno zná, ale toho, kdo umí s žákem co nejlépe pracovat. Reforma tak v podstatě nutí učitele, aby byli více pedagogy než odborníky na své předměty.
Boj o novou autoritu
Autoritu učitele můžeme rozložit do dvou složek: Jednak je to autorita vycházející z pedagogovy osobnosti, čerpající z jeho charismatu, sociálních dovedností, z jeho vztahu s žáky - a pak je to autorita formální, vyplývající ze statutu učitele. Podobně tak nový školský zákon rozlišuje kompetence učitele na osobní a profesní. S reformou bude omezována formální autorita pedagogů. Jaký to bude mít dopad na učitele? Jejich osobnosti budou méně chráněny systémem a budou se muset více spoléhat na svou prezentaci, svou schopnost s žáky komunikovat a zaujmout je. Učitelé budou jistě mnohokrát čelit frustraci z toho, že neumí žákům odpovědět na jejich otázky, že nedávají přímé odpovědi a jen konzultují. Jak této frustraci čelit? Nejjednodušším návratem do bezpečného světa bude totiž právě návrat do role předešlé. Mnozí se do ní jistě budou ještě po několik let vracet a někteří z ní možná ani nevyjdou.
Pomoci jim mohou zkušenosti kolegů ze zahraničí: Podobným obratem jako naši učitelé totiž v průběhu posledních deseti let prošli pedagogové v mnoha zemích západní Evropy. Ve Velké Británii se posun dokumentuje v přeměně slova teacher na consultant a samotné slovo teaching ze škol mizí. Ve skandinávských zemích, například v Dánsku, dochází v roli učitele k ještě většímu posunu. Díky projektovému vyučování, učení se v mezipředmětových skupinách a týmové kooperaci došlo téměř k odstranění výuky typu jeden učitel jedna třída. Ve třídě je často najednou několik pedagogů, pracujících s různými skupinami žáků. Tím je klasická autorita učitele nabourána přítomností dalšího dospělého.
Podobnou evoluci jako dnes učitelé, avšak o pár let dříve, zaznamenali též koučové ve sportu (následně se koučování a nedirektivní role konzultantů rozšířily i do jiných společenských oblastí). V koučování můžeme vidět paralelu s novou rolí učitele. Koučování totiž neučí, ale pomáhá učit se. Stejně jako nový styl výuky na školách je koučování protipólem přikazování a kontroly. Neznamená to však, že učitelé mají žáky "hodit do vody" a čekat, že se naučí plavat - to by nejspíš pracně objevovali něco, co už dávno vynalezl někdo jiný. Role kouče spočívá v tom, že žáka směruje a dává pozor, aby postupy, které používá, byly efektivní, aby si osvojil vhodné návyky.
Inspirace z alternativních škol
Stejně jako v zahraničí mají podobnou zkušenost alternativní školy. Ve školách daltonského typu učitel vytváří ve třídě bezpečné prostředí - studenti se nemusí obávat reakce na své nápady, myšlenky a názory ani ze strany učitele, ani spolužáků. Učitel připouští, že neexistuje jedna správná odpověď na každou otázku, a raduje se z toho. Pokládá studentům i takové otázky, které rozvíjejí myšlení vyššího řádu, zvládá metody rozvíjející aktivní učení a kritické myšlení a časem je schopen zavádět vlastní aktivity a strategie podle potřeb svých studentů. Navozuje příležitosti pro rozvoj samostatného a kritického myšlení žáků, což znamená, že jeho výuka nespočívá pouze na faktech a jejich reprodukci při zkoušení, ale zahrnuje problémové úlohy s nejednoznačnými řešeními. Učitel si zvyká na to, že každý student si z učební činnosti odnese jiné poznatky a dovednosti, a to podle svých potřeb, zájmů, typu talentu a podobně. Z toho plyne, že učitel se více zabývá učením každého žáka individuálně. V alternativních školách mají také dlouhodobé zkušenosti s písemným hodnocením, které nový zákon přináší. Na konci základních škol jsou třídní učitelé povinni napsat o každém žákovi výstupní hodnocení, které shrnuje žákovy schopnosti, dovednosti, motivaci k učení a doporučení další vzdělávací cesty. I zde z toho vyplývá shodný požadavek na učitele - musí mít hlavně dostatečné pedagogicko-psychologické povědomí.
"Nejdůležitější je, aby učitelé pochopili, o čem reforma je a proč se vůbec má škola měnit," říká Petr Smejkal, učitel dějepisu na jednom z pražských gymnázií. Bez hlubšího pochopení reformy se totiž může stát, že někde jen upraví nadpis na stávajících tematických plánech, přidají do učebních plánů další hodiny českého jazyka a matematiky, a pojedou dál stejným způsobem, jak jsou zvyklí. Za nejtěžší úkol připravované reformy Petr Smejkal považuje intenzivní a systematické vzdělávání ředitelů a učitelů, které změní jejich myšlení a zajeté stereotypy, naučí je spolupracovat, pracovat v týmu, vzájemně se uznávat, respektovat své žáky i jejich rodiče. Základem všech pozitivních změn ve škole je změna vztahů mezi učiteli navzájem, mezi učiteli a žáky a také mezi učiteli a rodiči."
Autor: Barbara Čechová (1979) - Absolvovala Právnickou fakultu a nyní dokončuje studium psychologie na FF UK. Pracuje ve společnosti Scio jako vedoucí sekce rozvojových projektů. Je členkou rady Asociace školských poradců.
